psychiatr sám sebou / sám sobě psychiatrem

Kouzelné pilulky mi dopřávají prožívat mé strasti s nehynoucím klidem v duši. Málokdy mne něco rozhodí natolik, abych musela sáhnout po Rivotrilu, léku na úzkost, který zabírá vcelku okamžitě. Je srandovní, že vždycky můžu sama rozhodnout, jestli ještě můžu takhle dál nebo naopak nemůžu vůbec. Mám ovšem brát jako selhání, když po takovém zázraku sáhnu?

S mým psychiatrem se často bavíme jako staří přátelé. Zná mě. Zná mě velice dobře a už ví, jak to mezi sebou máme. Občas nějaký ten fórek na odlehčení, občas se zmíní, že tu a tam si na mě vzpomene ve svém osobním životě. Máme to spolu prostě jasně dané. Vždy v pozitivním duchu a vždy odlehčeně, někdy možná trocha sarkasmu neuškodí, ale to bych to nebyla já. Stává se, že u něj v ordinaci strávím i několik desítek minut, přestože další horda pacientů se na něj netrpělivě klepe v čekárně.

I přes to, že mě tak dobře zná, nikdy si neodpustí otázky:

"Černé nebo ohrožující myšlenky?"

"Pocity pronásledovanosti?"

"Vidiny? Slyšiny?"

Vždycky odpovídám třikrát ne. Občas si říkám, co ty jeho otázky vlastně znamenají... 

Zná mě snad málo?

Byla bych sarkastická, i kdybych se chtěla zabít?

Jak vlastně poznám, že to, co vidím a slyším, není jen výplod mojí fantazie?

Už dlouho vím, že se mě na zmíněné otázky ptát nemusí, ale bojím se mu to říct. Třeba bych mu dopřála pocit, že něco není v pořádku. Nebo bych mu pokazila radost a to přece nikdo z nás nechce.

Does that make me crazy?

Blázníte?

Když se zblázníte, tak serotoniny a dopaminy stříkají všude kolem vašich mozkových neuronů. Je to lázeň štěstí a záplava nehynoucí radosti ze života, s obří kapkou dramatičnosti a velikou špetkou naděje, že se všechno obrátí jen v to nejlepší.
Nejdřív cítíte šílené pnutí. Energie, co už musí ven. Chcete ničit. Rozbíjet. Mlátit. Třískat. Rozstříknout zbytky barev po pokoji a taky ven z okna na chodník. Taky chcete vyhazovat věci z okna Rooseveltově ulici přímo nad Desertem. Tři kočky na vás nevěřícně čumí, když rozbíjíte vázu uprostřed kuchyně. Co teprv když necháte pootevřené dveře a stoupáte v botách, které jste si koupili jako boty, ve kterých chcete být pohřbení, s 12-ti centimetrovými podpatky vzhůru do nejvyššího patra domu.
Když se pak vydáte na cestu, nápisy v ulicích, poznávací značky aut, pouliční lampy, všechno na vás mluví, všechno vám udává směr přesně takový, jaký je pro vás psán ve hvězdách. Je to tak skvělý pocit. Dokonce se vám chodník zdá naboso měkký jako peřinka... jediná kapka vody z pet lahve s etiketou Kropla z Beskidu zažene i největší žízeň, co vás kdy potká... kolemjdoucí rozdělujete do dvou skupin - ti, co jsou skoro jako vaši staří známí a ti, ze kterých cítíte tak negativní energii, že se jim raději velkým obloukem vyhnete... hlasy ve vaší hlavě se průběžně dohadují, pak smiřují, pak polemizují, zase dohadují a dochází ke konsensu, když tu najednou je zase někdo z vnějšího světa rozhodí a oni si jako gumídci poskakují ve vaší mozkovně... zmatek, mixér... mixér ve vaší hlavě...
Pak vás ale stejně chytí, přistihnou při činu, máte mánii a tak to dál nejde. Ptají se na spoustu otázek a vaše myšlenky jsou tak promíchané (samozřejmě proto, že spolu souvisí), že odpovídáte nesouvisle pro ostatní. Oni si myslí, že jste blázen. Dívají se na vás tak. Vnímají vás tak. Ale jediné, co se vlastně děje, je to, že vašim myšlenkám prostě jen nerozumí. Nechápou vás. Protože ten svět vnímáte už jinak. Líp. Barvitěji. Krásněji. Procítěněji. Smysluplněji.
Krásná to zkušenost. Doporučuji.

Den Blbec

Každý to zažívá. Každý to má v sobě. Stejně se ty blbosti opakují, nestačí jediná zkušenost. Jakoby nám svět dával najevo, že máme být připraveni na nejhorší. Neustále.
Špatný moment, to je hračka, ale co teprve špatný den, který není složený z ničeho jiného, než ze samých špatných momentů. Už od ranního vstávání.
Ten den jsem skoro nespala. Záchvaty kašle mne pronásledovaly od chvíle, co jsem ulehla. Měla jsem práci zase na šestou, vstala jsem až se čtvrtým, tzv. záchranným, budíkem. Takže žádná sprcha, jen s kartáčkem v puse pobíhat po bytě a boty obouvat dříve než oblékat kalhoty. Make-up během minuty a vlasy upravit jen do té podoby, abych nevypadala jako ze Zkrocení zlé ženy.
Teď už jen rychle nasednout do auta a jet. Jenže. Auto nestartuje. Ani když ho pěkně poprosíte. A ani když mu nadáváte. Do práce tedy jedu městskou hromadnou.
Po cestě z tramvaje mi nefachčí zapalovač, takže ani ranní cígo si nedám. Fajn, co dál?
Do práce vcházím 15 minut po šesté, kde ihned po příchodu zjišťuji, že v kuchyni je jen a jen sám šéfkuchař, kuchařka na nemocenské, druhý kuchař zvrací. Oukej, dnes budu vařit já s šéfkuchařem, jak slibné.
Z práce odcházím zničená, kašlající a smrkající, dobíhám na první kolo přijímacího pohovoru do nové práce, který totálně poseru, aniž bych to tušila.
Po pohovoru si říkám, že už se mi vážně nic horšího stát nemůže. Na kafe s Jančou? Ano, všema deseti, jen ať už je klid.
V poklidu sedíme, je nám fajn, když tu Janča najednou civí na schody a pronese docela dramaticky: "No do prdele...", neotáčím se, jen periferně sleduji, kdo právě přišel. Prochází blonďatá čůza s kraťásky těsně pod zadek a kozačkama na podpatku. A za ní kdo jiný, než právě ten, co měl keců plná ústa a skutek utek. Srdce se mi divoce rozbušilo, ale hlava, ta zachovala klid. Zapálila jsem si cigaretu a usmívala se ironii tohoto dne.
Murphy se štěstím obrací v hrobě. Bylo by moc příjemné v tu chvíli zařvat pěkně od plic: "Píča!" a vyrvat pár blonďatých vlasů. Jenže moje civilizovanost mi dost brání.
S nemizícím sarkasticky zabarveným úsměvem odcházím domů. Ráno moudřejší večera třeba. Ale to si jen myslíte, neb usnout v danou chvíli je zase dost nadlidským úkonem. Nemůžete spát, obracíte se v posteli s myšlenkou "Co to kurva bylo za den?"
Jo, byl to den blbec. Ale taky to byl den, který mě nepoložil. Den, kdy jsem se nezhroutila. Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli. Díky, světe, víc takových dnů, víc takových důkazů, že mám sil dostatek.

*** Instead I rose above it all ***

"Měla jsem selhat a natlouct se o podlahu. Místo toho jsem se nad to vše povznesla."

Inspirace přichází ze všech stran, múza mě líbá jak smyslů zbavená. Napsala jsem svůj úvodní příběh pro sdružení Práh. Brzy jistě bude k vidění na jejich stránkách. Psaní toho příběhu mne donutilo přemýšlet nad svou nemocí více komplexně. Více systematicky a prakticky, zároveň tak nějak pohádkově, protože kdo dnes nesní o pohádkovém životě? A to já, já teda takový pohádkový život mám.

Svou nemoc miluju a zároveň nesnáším. Země Oz je mým prokletím i mým darem shůry. Jsem to já a přece to já nejsem, i když jsem. Chápete? Já teda jo. 

Po nocích čekám na sluneční svit, chci to tolikrát vzdávat. Ale pak... pak je tu vopravdický denní světlo, který si tak normálně září a doprovází každý můj krok. 

Tento podzim bude mým památným podzimem, kdy jsem eliminovala všechny škodlivé prvky svého života. Nazvu ho "Podzimem, kdy jsem se cítila vážně krásně přesně v tom časoprostoru." 

Závidíte? 

Však můžete, je co.

Spokojenost level tisíc třeba.

Nebo skvělý pocit ze sebe sama.

A taky všeobjímající lásku mých přátel a rodiny.

Nic jiného totiž na tom světě necítím.

Happiness is overrated /// Štěstí je přeceňované

Letošní léto je krásnou ukázkou toho, že nemám věřit opravdu nikomu. Žádné zamilovávání do krásných neznámých. Prostě zakázáno. Obzvlášť nesmím poslouchat všechny ty kecy, kterých ti krásní neznámí mají plná ústa. Z toho vyplývá – koukat se jen na skutky a činy vykonané ojedinělými jedinci, kterým se dá možná krapet věřit. Ale opravdu jen krapet a opravdu jen možná.

Taky jsem se závěrem léta naučila, že nesmím chtít odpovědi na rozverně nesmyslné otázky. Tudíž ptát se třeba: „Chyběla jsem ti aspoň trošku?“ svých bývalých partnerů, které jste tři roky zpátky opustili pro rozdílné životní sny, je holá pitomost. Odpoví vám totiž něco jako: „Naučil jsem se, aby mi nic v životě nechybělo.“ A to vás opravdu dostane do kolen, když vlastně netoužíte po ničem jiném, než konstatovat tento fakt za sebe sama.

„Jaké jsou tvé osobní cíle v životě, Dori?“ zeptal se mě Nicolas.

„Mám takový cíl... chci být v životě šťastná,“ odpovídám téměř zasněně.

„Dori... a opravdu si myslíš, že skutečné štěstí existuje?“

„(...) Děkuji, že mi připomínáš, jak nesmyslná existence jsem. Musím jít spát.“ 

Se slzami v očích odcházím schovat svoji tělesnou schránku hluboko pod peřinu.

Ať už je ráno. Prosím.

Ať už je život lepší.

Probuďte mě, až bude konečně všechno oukej.

Dobrou noc.

Podzimní Paříž

Trošku prší, trošku je sychravo... ale to už k podzimu prostě patří. Paříž je krásná i když je zamračená, má své kouzlo právě v ty okamžiky, kdy se setkávám s Nicolasem, svou starou láskou, která nikdy nezreziví.
"Chyběla jsem Ti aspoň trošku?" ptám se Nika, když sedíme na lavičce v objetí v malebném parku kousek od Seiny.
"Naučil jsem se tomu, aby mi nic nechybělo," odpovídá s nesmělým úsměvem, jaký umí jen on.
"Taky se učím, ale zatím to neumím," reaguji se slzami v očích.
Bráním se pláči, naštěstí úspěšně.

Měl to být romantický výlet s někým úplně jiným. Jak ironické. Neustále mi říkal, jak celý život ironii hledal a že se mnou ji konečně našel. Tak tady to mám. Jsem ironie sama.

Znásilňování reality není zdravé a já to tak ráda dělám. Už to asi jinak neumím. Jó, nechat plynout, všechno přijde samo... a já se asi učekám. Učím se trpělivosti. Odolná jsem už dost, omlácená životem, obrněná --- ale jak by mohlo být mé brnění zářivé a neporušené? Když jsem prošla už tolika boji?
Kolik válek mne ještě čeká? Kolik prohraných bojů? Má vůbec smysl válčit?

Klid a mír budu mít stejně jen sama se sebou. Aspoň, že sama se sebou to tak dobře zvládám.
Nikdy se neopustím a nikdy se sebe nevzdám. A vy všichni ostatní si dělejte, co chcete. Já se mám ráda, ať už jsem nemocná nebo zdravá, zamilovaná nebo nešťastná, zoufalá nebo spokojená.
Žijem jenom jednou, tak pome do toho prsama, jak říkával můj dědeček (a měl jako vždy pravdu).

Podzim je krásný způsob, jak věci nechat odejít. Tak tedy šťastnou cestu.

Pojď do mě, světe!

Jsem silná. Víc, než by se mohlo zdát. Otlučená životem tak, že už vydržím všechno. Všechno. Bez slz. Ach, danke schön, mé milé stabilizátory nálady, nenecháte mne se rozplakat. Za to vám děkuji. Protože teď mi nezbylo nic, než oči pro pláč. Naštěstí obrazně. Děkuji, Marku, otevřel jsi mi oči. A teď padej z mýho života. Díky, světe, že sis mě tak opracoval, že opravdu vydržím všechno. Je mi líto těch ubožáků. Slova jsou hovna, jen skutky rozhodují. Tak se proberte, lidi. 

Home Sweet Home

There's something inside you
It's hard to explain
They're talking about you boy
But you're still the same

V jedné z toho nespočtu koupelí jsem pochopila jasnou věc. 
Mám se ráda. 
Taková, jaká jsem. 
A dovoluji si žit svůj život s lehkostí.
Tečka.

Možná je skvělé nechat se hýčkat v (b)lázních, ale Home Sweet Home.
Nezměnilo se doma nic a zároveň všechno.
Pome se mít rádi takoví, jací jsme, i když máme tu nebo onu nemoc.
Máme na to.
Jsme totiž tou nejlepší možnou a jedinečnou osobností.
Jsme nejdůležitější na světě.
Sami pro sebe.
A pro tento svět.
Děkuji za to, že jsem.
A děkuji za to, že jste.
Mám se ráda.
Poprvé a navždy. 

Challenge accepted!

Pocity ve mně se mísí jeden s druhým, druhý s pátým a šestý s šedesátým sedmým. Na jednu Dorotku je těch pocitů nějak moc.

Našla jsem druhou půlku svojí duše, našla jsem obří střep, který zapadá přesně do té praskliny v mé duši. Je to jako super, o tom žádná, ale musím uznat, že to s sebou nese notnou dávku odpovědnosti, která je opravdovskou výzvou. Challenge accepted.

V tom mém malinkém světě se konečně objevil Někdo, kdo dokáže obohatit moje postoje. Postoje ke světu vnějšímu, ke světu těch ostatních. Nikdo mi nikdy nedokázal vysvětlit svoje motivy, když hoří láskou. Tak to pro mě není o nic jednodušší. Ale proč by se měl člověk vůbec pozastavovat nad tím, co na to vnější svět? To jako teď probíhají hlasování ve vztahové politice? Jakože se volí, kdo je pro a kdo proti? A není to úplně fuk? Vždyť už mi není 13 let, už né ani 20... abych se nemohla rozhodovat sama. A tak tomu okolí snad časem vysvětlím, že na tom ale vůbec nezáleží, jak na vás pohlíží kdokoliv jiný. Challenge accepted.

Ten Někdo je naprosto přesně podle mých již dávných představ. Nejen, že vypadá přesně jako z mých snů --- viděla jsem v nich sice pouze siluety (ve snech nikdy nemám konkrétní rysy u nikoho, vy snad ano??), ale vím, že v mých snech měl tmavé vlasy, tmavé oči, byl vyšší než jsem já a krásně voněl --- ale taky jeho duše je tak čistá, upřímná, krásná... Jen já se bojím, že pro něj nejsem dost dobrá. Nehodlám mu dokazovat, že na to mám. To jen sama sobě --- Dorotko, vzpamatuj se a neposer to. Challenge accepted.

A v neposlední řadě --- má rád holky i kluky. No a kdo ne? A pak, že bisexualita v pravém slova smyslu neexistuje! A já k tomu nemám co dodat, možná jen to, že jsem s tím srovnaná a smířená, takže žádné strachy o Naši budoudnost. Tak to cítím teď a kéž to cítím dál. Challenge accepted.

A ještě něco. Ať mám sílu překonat svou nemoc natolik, že mi nevstoupí žádným negativním způsobem do našeho světa, který právě tvoříme. Ať jsem silná natolik, že se nenechám znovu smést vírem mánie ani deprese. Nechci, aby se vylekal. Challenge accepted.

Wish me luck!

Dva světy

Ta brzká rána naprosto nenávidím. Vstávám do tmy a mám pocit, že můj svět se dělí na dvě části: 

1) to, co se děje před prací a při ní

2) to, co se děje po ní

První svět je vlastně dost nudný. Nenaplňující. Nicneříkající. Šedivý, jako půl páté ráno. 

Zato ten druhý je prozářený barvami duhy. Krásný a spanilý jako měsíc v úplňku. Naplňující až po okraj, málem se až protrhává hráz dokonalosti.

Za posledních několik let, dejme tomu za dva až tři roky, jsem se nikdy necítila ve společnosti jiných lidí tak dobře jako teď. Láska a náklonnost, které dostávám v pravidelných, někdy až nadměrných dávkách, jsou všeobjímající a prostě nádherné. Mohu konečně říct, že jsem zase ráda na světě.

Milí přátelé, tímto vám děkuju, že se vyskytujete ve správném časoprostoru a že mé bytí naplňujete štěstím. A že mě máte rádi, i když jsem tak trochu blázen.

Být normální je nuda. Buďme blázny dokud to jde!

"Vaše dcera trpí schizoafektivní poruchou," poznamenal můj psychiatr. "Tato nemoc se projevuje poruchami nálady. Střídají se dvě fáze; manická a depresivní. Dá se to tak do dvou let vyléčit psychofarmaky, v tomto případě antipsychotiky, antidepresivy a harmonizátory nálady. Kombinace této léčby zaručí, že Vaše dcera nebude mít výkyvy do ani jednoho z extrémů."

Máma na doktora zírá s pootevřenou pusou a se slzami v očích. A její největší strach se motá kolem odpovědi na jedinou otázku. "Pane doktore, bude Dorotka zase normální?"

Jenže co vlastně znamená normální? Normální Dorotka má pro moji mámu asi následující zásadní vlastnost: nehulí. Jenže taková já už od nepaměti nebyla. Prvního šluka jsem si dala v lesíku za fotbalovým hřištěm, kam jsem si jen odběhla od hry s panenkami Barbie. To mi zrovna začínala puberta provázená vzdorovitostí a nenávistí k těm, co mě počali.

Pravda, nehulila jsem od té doby nijak pravidelně, ale ve styku s trávou jsem už prostě zůstala. Nevím tedy, čím přesně myslí máma to sousloví "zase normální", když mě vlastně normální nezažila, protože člověk do 13-ti let se ani nedá brát v potaz, to je ještě děcko přeci.

Takže teď, když je mi těch sedmadvacet, bloumám, kde se asi tak nachází moje normálnost.

Posledních sedm let jsem uzdravována / oblbována meducínou, která chtě nechtě ovlivňuje moje chování, moji osobnost a v neposlední řadě můj život. Tudíž si moc normálně nepřipadám. Na druhou stranu pravdou je, že být příliš normální by ze mě udělalo jednoho z davu. A to já vlastně rozhodně nechci být. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. 

Právě ten zpackaně nenormální život mě dovedl tam, kde jsem teď. Jsem nenormální, nadosmrti. Prostě jiná, prostě blázen. 

Sorry, mami.

Stínová politika

Pouliční lampy hází tak pěkný stíny, že každou chvíli zpozoruju koutkem oka nějaké nové já v jiném světle. Vždy když blázním, všechny mé stíny jsou moje imaginární (?) já, které každé do jednoho představuje jinou Dorotku. Dorotka Idealistická, Dorotka Racionální, Dorotka Nejistá, Dorotka Romantická, Dorotka Kritická, Dorotka Sebejistá a jiné. Mnoho jich je a dohadují se. Doprovází mě doteď občas na mých nočních procházkách.

Kdesi v Černých Polích jsem si při jednom takovém procházkování dala dohromady pár myšlenek a vyšel mi z toho docela kvalitní závěr --- žádné pocity pronásledovanosti, na které se ten můj psychiatr stále vyptává, neexistují, jsou to přece jen odrazy mě samotné. Tudíž jediný, s kým já na tom světe bojuju, jsem jen a já sama, nikdo jiný přece ke mně není tak kritický, jako jsem já sama k sobě.

Temnější ulička mne zavedla k názoru, že na to asi už kašlu, abych si pořád něco vyčítala, prostě musím být tak nějak sama sebou a být spokojená, že jsem se dostala vlastně tak daleko za tak krátkou chvíli. Můžu na sebe být docela hrdá. Během jednoho roku po hospitalizaci jsem se postavila na vlastní nohy a dostala se na dobrou pracovní pozici. Prý to většinou blázni nedokážou. Prý nemají dostatek motivace a elánu do jakékoliv snahy. Tak jsem asi fakt dobrá nebo co. 

Spokojenost.

Mezi mými stíny vznikl konsenzus.

Liána duše

Slunce tenkrát svítílo jasněji než normálně. Měla jsem namířeno do Podnebí, když tu vidím chlapíka, kterého kolemjdoucí odbývají, tak se ptám, jestli potřebuje pomoc. S jiskrou v oku tak oslnivou, že mé srdce zaplesá, se na mne otáčí s prosbou, že potřebuje jíst a pít. Vůbec neváhám a beru ho s sebou. Už po cestě na něj začnu přímo blít všechny svoje zážitky a problémy mého současného života. Tento člověk mi opravdu naslouchá. Zvláštní.
Usedáme na zahrádce. U jídla nechce mluvit. Po jídle odcházím do kuřárny, on ještě dlouho pomaloučku a slastně polyká každé soustou a následně medituje a děkuje nevímkomu za ty dary.
Posléze přichází za mnou a prosí mne o cigaretu a něco na prda. Mám poslední zbytek tabáku a i hulení jen ždibec, nabízím vše do pléna. Povídáme si. O tom, jak je krásné dělit se i o to poslední. Jak je krásné nemyslet jen na sebe, ale zároveň se mít dostatečně rád a vidět se v tom správném světle. Taky o harmonii a rovnováze na světě. O tom, že všechno má svůj důvod.
Při dechberoucích debatách vytahuju kapesní zrcátko a upravuju se, načež mi zcela logicky vysvětluje, že tohle zrcátko už teď nebudu potřebovat, že už se vidím taková, jaká doopravdy jsem a tak jsem jedině dokonalá. Předávám mu své překrásné zrcátko, on si sedá vedle mě a otevírá svůj batoh, ze kterého vytahuje tabák. Cítím velice známou vůni. Ach, ten tabák voní naprosto stejně, jako cigarety, co jsem našla v bývalém tátově stole, když mi bylo 13 let... (btw táta u toho stolu seděl naposled, když mi bylo 5)
Míchá mi trochu svého tabáku do toho mého, děkuje mi a opouští prostory kavárny Podnebí i mého života. Už ani nevím, kolik těch cigaret jsem z toho ubalila a vykouřila, ale od té chvíle se začnou dít opravdu divné věci.

Přichází večer a s ním nechuť vylézt z útrob svého pokoje. Sedíme s Honzíkem a třema kočkama v okně na Rooseveltce, sledujeme ten uspěchaný život venku, odrazy zapadajícího slunka házejí zvláštní stíny... Brečím, že nikam nejdu, že mě žádný rozlučkový večírek stejně nevymaní z toho posranýho a nešťastnýho života. Jsem nespokojená v životě, který odžívám. Neužívám si ho ani trochu. Mektám, že chci odjet do Jižní Ameriky a žačít nový život díky poznání, díky Ayahuasce. Před pár dny jsem si dokonce zažádala o informace od kohosi, kdo zprostředkovává takové výlety. Prostě musím vyrazit a poznat smysl svého života...
Nakonec mě stejně Honzík ubombarduje argumentama a odcházíme spolu na párty... Musím uznat, že už při příchodu mnou projede nával energie tak silný, že se zcela oddaně odevzdávám víru zvaném "párty mód". Dáváme brčko, rozjíždíme tanečky, bavíme se královsky. Malinko mě rozptyluje zcela nedostupný Peter za barem. Líbí se mi. Už dlouho. Odmítl mě ale v podstatě dřív, než jsem se mu stačila vůbec vyznat z náklonnosti. Co už.
Už jsem dost mimo ze všech těch koláčků, co jsem snědla, a z brček, co jsem vyouřila. Hodina pokročila, už končí naše pártoška a já stále zůstávám s nadějí, že Peter třeba změní názor. Jenže pak... pak začíná hádka o ničem a zároveň o všem, utíkám dál skrz podnebské zázemí až do domu číslo 5 v ulici Údolní. Schodiště vedoucí nahoru mě velice láká, ale jsem tak unavená, že vstupuju do výtahu, chci jet nahoru, do nebe. Výtah zastavuje a já se snažím otevřít dveře. Nejde to. Je pět ráno, venku zpívají ptáci a já se snažím vyrazit dveře od výtahu. Ach můj bože, to jsem tady jako zavřená? To je jako nějaký vtip? Čeká mě nějaké překvapení? To jste pro mne někdo připravil? Že by Peter?
Mačkám všecny čudlíky, co najdu. Křičím. Řvu. Nadávám. Volám o pomoc. Uvědomuju si totiž docela brzy, že tohle není žádný joke. Jsem uvězněná ve výtahu, Peter je na mě nasranej, nejspíš už odešel domů. Nikdo mě nezachrání, musím se zachránit sama. Okolo šesté ráno jsem už vážně zoufalá. Začínám mlátit do skleněných dveří výtahu, silně, velice silně. Rozbíjím sklo, které je propletené dráty, vůbec nevím, kde se se mě ta síla vzala. Bolelo to, strašně to bolelo, ale to v tu chvíli bylo vedlejší. Chtěla jsem se dostat ven. Ven z toho prostoru, který má metr čtvereční. Mlátila jsem do skla, ječela jsem, kopala, křičela, všude byla krev a rozbité sklo. Nebrečela jsem, žádný smutek v tom nebyl, jen čistý vztek.
Konečně je sklo rozbité natolik, abych prostčila hlavu alespoň skrze mříže, které jsou za sklem. A konečně vidím, co mě dělí od záchrany. Visací zámek. Snažím se s ním lomcovat, ale je to úplně marné, je zamčený. Jak jinak.
Zoufalství přesahuje veškeré meze.
Slyším zpívat ptáky, vidím sluneční svit, cítím dokonce závan větru. Venku je přece tak krásně.
Najednou slyším hlasy. Hlasy? Jsou v mé hlavě nebo je to realita?
Zvoním zběsile na poplach, hlasy se blíží. Záchrana?
Z výtahu vidím, jak se otevírají dveře, vchází pan advokát. Ptá se, jestli jsem v pořádku a nabízí mi kávu, což s úsměvnou radostí přijímám. Volá správkyni domu, volá policii, volá servis výtahů. Moje záchrana se blíží... alespoň zdánlivě. Popíjím druhou kávu ve stále zamčeném výtahu, když v tom přichází správkyně domu, paní Nebeská. Má klíče v ruce, prosím ji, aby mi odemkla. Ona však odvětí, že neví, jestli mi odemčít může. Začínám propadat panice. Přichází policie. Letmý výslech, ale v zápětí přichází servisák, cosi udělá a křičí na mě, ať už zmáčknu ten čudlík. Konečně se výtah rozjíždí. Do nebe.
Je osm ráno, Podnebí právě otvírá, s pány policisty si dávám další kávičku, vyslýchají mě, nechávají mi dýchnout, alkoholu v krvi mám 0,0 promile. Podivují se nad tím, ale nakonec mě stejně nechávají jít, když si opíšou všechny iniciály. Odcházím domů. Konečně. Mé páteční ranní peklo je OVER!
Myslela jsem si v tu chvíli, že to nejšílenější v životě mám tímto za sebou. Ale to bylo jen zdání.
Následovala totiž (téměř okamžitě) Hořkosladká symfonie a tu už nic nepředčí.


PS: Myslíte si, že Ayahuasca se dá přijmout formou tabáku nebo jsem jen blázen?

Jaro v Paříži

Ztrácím se v krásných ulicích a neustále mi v hlavě zní v hlavě Dorotka Idealistická: "Ano. Tohle je město pro mě." Obědvám pod Eifellovkou sandwich z boulangerie, je jaro. I moje duše má nějakou jarní náladu.
Nedávno mi pro mě velice důležitá osoba promluvila do duše. Prý nic lepšího, než to, co už mě dávno potkalo, mě už potkat nemůže. A teď, když Paříž vdechla jaro i do mého ztuhlého srdce, se Nicolasovi koukám do studánkových očí a jako Dorotka Romantická povídám: "Řekni jen slovo a jsem schopná vše zahodit a prožít zbytek života s Tebou."
"Miluji Tě z celého srdce a vždy milovat budu," začínala krásně reakce na vyřčená slova... "ale být s Tebou nemůžu. Nechci už nikdy cítit hlubší emoce."
Slzy se kutálí proklatě rychle.
Cože?
Já zase dokážu něco cítit?
Vlastně radost. Mám emoce!
Vše špatné je přeci k nečemu dobré. Bohuželodík.

Zápisky blázna v mánii, lP 2013 - 2014

"Čas tak strašne divně plyne a já stále nemohu uvěřit tomu všemu, co se událo. Každé ráno si říkám, jestli to nebyl jen sen. Pak ale vše nasvědčuje tomu, že krutá realita je to, co mi nedá spát. Někdy při vydechování kouře z cigaret, kterých jsem za těch x let vykouřila nespočet, přemýšlím o tom zatraceném životě.

Zrovna jsem dokouřila cígo u otevřeného okna v bytě na Tučkově, v bytě, kterému se žádný nemůže vyrovnat. Byt tak krásný, výborně řešený, s krbem, rohovou vanou, myčkou, balkonem, v podstatě se vším, co by si člověk mohl vůbec kdy přát, aniž by si dokázal připustit, že je to vůbec v životě možné. Trávím zde svých posledních 7 dní, pak odejdu a už se nesmím nikdy ohlédnout. Nikdy.

Paní domácí nám vtloukala do hlavy: nekuřte v bytě, žádné domácí mazlíčky a milujte se hlavně. Asi to zakřikla, neb všechna tato pravidla byla dříve či později porušena.

S Nicolasem jsem se rozešla vlastně před pár dny, ale jakoby to byla celá věčnost od chvíle, co jsme se naposledy objetím loučili. Chybí mi a vím, že já jemu taktéž. Ale když jsem si uvědomila, že naše představy o budoucnosti nejdou skloubit, bylo mi jasné, že pokud se nebudeme oba snažit splnit svůj velký životní sen právě teď, za 10 let bude příliš pozdě. Mohli bychom litovat, že jsme se až podezřele jednoduše přizpůsobili někomu, koho sice milujeme, ale změnil náš smysl života k nepoznání.

(...)

Zrovna jsem poslala e-mail Nicolasovi. V tuto chvíli jsem totiž dle původního plánu měla být někde nad oceánem na cestě do Los Angeles. Ale vzhledem k okolnostem tady jen sedím, smutním až brečím a přemýšlím, že mnohem jednodušší by bylo tohle všechno ukončit. Ale já sama sebe (protože nikdo jiný to za mě neudělá) pořád utěšuju, že jsem přeci silná holka, že to přece všechno zvládnu. Neustále si říkám, že to pořád může být horší. A ono se to tak bohužel děje, každou možnou chvíli, kdy se něco může posrat, se tak taky stane.

Poslední dobou žiju pro ostatní, zapomínám na sebe. A v těch momentech, kdy jsem sobcem největším, mi to každý vyčte. Takže už nevím, jak na to. Jak na ten život zpackanej. Jako kdybych si za to mohla sama, že se všechno tak kazí, tak neřeknu ani bů. Ale ty okolnosti, které mi ovlivňují život, jsou tak silné a ohromující, že se nestačím divit...

Každý máme svůj život, o který se staráme, jak nejlíp můžeme, že. Já se snažím, seč mi síly stačí, ale jsem na to SAMA. To mi rozhodně nepřidává. Síly pomalu odcházejí s každým dalším poserem, co se mi stane. Ještěže mám ty prášky, které mi asi zachraňují krk. Antipsychotika, ustalovače nálady a léky na úzkosti. Každé ráno si lupnu a čekám, kdy bude líp. Ale ono nikdy není líp, prostě jen neumírám smutkem, držím se.

„Tonoucí se stébla chytá.“ … ale kde najdu to stéblo?

Dnes je 25. prosince 2013. Už jen šest hloupých dnů, aby mohl začít rok nový, lepší... Já jen doufám, že se toho dožiju! Stojí to spoustu sil, které mi docházejí. Je půl druhé, dnes jsem dvakrát blinkala a jakoby mi to udělalo daleko lépe. Jako bych doopravdy ze sebe „vyblila“ všechno špatné. A je mi fajně.

(...)

Nicolas je pro mě nejcharakternějším mužem, jakého jsem kdy stačila poznat. Tatínka nepočítám, protože tatínci se prostě nepočítají... Nicolasova duše, čistota sama, zastíněna starostmi, které jí přiváděl náš vztah do jeho jinak bezstarostného života plného očekávání a plánů a cílů splnitelných za každou cenu, byla ta příčina, pro kterou jsem neváhala obětovat svou osobní jistotu, kterou mi pohodlný vztah s Nikem byl poslední čtyři roky.

(...)

(...)

(...)

Co se děje teď v mém životě? Dnes? 26.4.2014 ve 4.56...? Děje se mi toho vlastně tolik, že je mi až líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala.

Vídám se s Nicolasem. Ano, znovu. Dva rozchody nestačily, teď jsme friends with benefits. No ale ne ledajací, občas mi mezi řečí oznámí, že mě miluje. To je docela čára přes rozpočet. To chceš? No vlastně ne, už jdi dál a neohlížej se. Tvoje budoucnost je přece jinde, to sama víš. Ale kde vlastně?"

Zápisky blázna z Vojenské nemocnice, lP 2014

I love --- I hate ---
You & Me
Hey

Looking forward to visitors
Doors OPEN

Please come on in.
NOW!

Just a Hug
Kiss
Touch
and go...

Bon Voyage
Mesdames
&
Messieurs

Ciao
Zdáreček
Čauko
Zdarecáda
Nebo taky ne.
Hejsan Svejsan
Čágo bélo
Nebo jo?
Ou jee

Schody do nebe
Nebo směr peklo horoucí
Pod hladinou plaveme
Pod dnem ležíme
V jádru se kajeme.

Spát...?
nebo ano...
žít?
nebo nebuď.
Buď. Bůh.
Nebo taky ondatra.
Cha cha ble.

Alkohol nie.
Radšej spánek.
Tydli dydli tudy tam.
Kudy tudy kudy kam.
Tudy cesta nevede.

Znavena tělem.
Nemocná duší.
O celé ovzduší
lehčí.
A víc ni ťuk.
velkej hluk.
TICHO.
Bitte schön.

Mějme se.
Rádi. Jsme.
Jednota.
Nebo taky ne-e.
Pojďme vstříc
Sobě. Navzájem.

Nikdy více
Černovice.
bohulibě koukám.
Vidím PRD.
a krásu jako
BONUS.

xxx
ooo
Nádherňajs.
Moc tomu.
Kecy prdy beďary.

Dobrou
s
Kobrou
Zdarecáda
a
PUSS OCH KRAM.

Pa.
3,14
ňuf

call me maybe.
PLEASE!

OMG
WTF
No. 3

Miluju
Ježíše!

Tak víš o tom?
Že já Tě miluju?





eblebleble
a tak vůbec.

Umřeš
Sama
a
v
Zapomnění.
Voráčová


Loď
Ahoj
Hello
Sailor.
Where are you?

Come on in
Wait for it.
Legendary.



Let the sunshine IN!

hip
jděte
do
PRDELE


málem jsi mě stála život,
shoříš v pekle.

"Life is like a box of chocolates...

... You never know what you're gonna get."

Dnes jsem dostala nejen tuto bonboniéru, dostala jsem taky příležitost znovu se probudit. Vše se zdá být hezčí, než dřív. Uvědomění, že svět je vlastně krásné místo k bytí. Mám v podstatě vše potřebné k tomu, abych se mohla začít mít ráda, abych se sebou byla spokojená, abych žila svůj svět takový, jaký je --- svobodný.

Ne vždy jsem totiž měla možnost užívat si svobody. Už dvakrát za svůj relativně krátký život jsem strávila nějakou dobu mezi čtyřmi stěnami, uzamčená a ohraničená mřížemi. Psychiatrická léčebna Černovice v roce 2009 - dva a půl měsíce, psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice před rokem a půl na poetických 7 a půl týdne.

Obojí bylo dle mého psychiatra spuštěno kouřením narihuany. Možná to má něco do sebe. Jenže to rozhodně nestačí k tomu, aby se nemoc projevila. Tři různé faktory - genetické, vnější a vnitřní - působí na člověka tak silně v jeden okamžik, že prostě něco v hlavě přepne do maximalizovaného módu. Samotný moment zbláznění se však nejde zachytit. Trvá třeba několik týdnů, možná jen hodin. Ale kdo tohle ví? Když ne já?
Musím ale přiznat, že zbláznění se je moc krásná věc. Přála bych ji vlastně tak trochu každému, ale bez následků, to je pak pruda. Když se zblázníte, všechno je mnohem krásnější, výraznější, úžasnější, důležitější a životně nutné. Není to jen o tom, že cítíte, že se váš život láme právě tady a právě teď. Je to taky o tom, že se láme celý svět.
Obzvlášť podruhé jsem cítila velké spirituální splynutí okolního světa se sebou samou. Všechno bylo jak má být, až do chvíle "zatčení" do vězení jménem blázinec.

"Jak se cítíte?" ptá se mě doktorka při příjmu.
"Myšlenek je moc, mám v hlavě dokonalý mixér," odpovídám suše.
"Kolik hodin denně spíte?"
"0 až 18, podle potřeby."
"Kolik cigaret vykouříte za den?"
"0 až 40."
"Jak dlouho neberete prášky?"
"Od té doby, co se na mě šklebily," snažím se zavtípkovat. Nikdo na můj humor nereaguje.

Každopádně stavy při příjmu jsou úsměvné jen do té doby, než zjistíte, že si vás tu nechají... pak pěkně vyčůrat do zkumavky, dostat pekelnej oblbovák injekcí do zadku a hurá do léčení...

Teplákový mód

Blbej den asi. Neubráním se. Nebráním se. Zase jsem tam, jak obvykle. V teplákách. Nechci mezi lidi. Jsem doma. Sama. Zvládám? Nevím. Mám chuť si dát Rivotril a sklenku vína, usnout a probudit se do lepšího světa. Světa, ve kterém lidi neutíkají. Světa, kde spolu lidi komunikují a mají se rádi. Jenomže takový svět neexistuje.

Nevadí, mám Nohavicu, Rivotril a vidinu sladkého nevědomí v podobě spánku.

Dobrou noc.

Černovický příběh spasitelky, lP 2009

V den nástupu do PLČu (rozuměj do Psychiatrické léčebny Černovice) jsem byla přesvědčená o tom, že život je jen hra, že čím lepší skutky, tím lepší skóre a tím rychlejší příchod happyendu. Měla jsem v sobě tolik pozitivní energie, že jsem jí přímo zářila. Doslova a do písmene. Snažila jsem se se všemi seznámit, vyslechnout je a posléze jim pomoci. Byla jsem na uzavřeném oddělení pro středně těžké případy. Některé paní, které tam byly i několik let, prostě vzdaly pohyb. Myslím tím zcela všechen pohyb. Prostě vzdaly i chůzi, jezdily na vozíku. Ne proto, že by nemohly chodit. Prostě se jim nechtělo. Po pár dnech mého důsledného snažení o nadchnutí ostatních pacientek do života jsem začala sledovat velké změny. Tyto paní totiž vstávaly ze svých vozítek. Zdravotní sestry málem nestíhaly obvazovat nohy proti oteklinám. Moje síla rostla. Myslela jsem si, že jsem spasitelka,

"Silná tělem

Slabá duší

Paní drahá,

Tak Vám to moc nesluší…

Co třeba naopak?

A koho to zajímá (?!)

Co bude pak??

Aspoň trošku každého.

Slabá tělem

O dvě kila lehčí

Silná duší

O celé ovzduší

A o trošku víc

Těžší."

"I wish I was special..."

Nejsem tu sama. Mám přeci vás. Mám přátele, mám své lásky i nelásky, mám rodinu.

Tak proč se cítím osamělá? Odpověď je zcela jednosušše složitá. 

Když začneme od toho zcela povrchního --- Už jsem totiž zakusila, jaké to je, spoustu věcí, co dělám teď sama, dělat ve dvou. Třeba je fajn, když umýváte nádobí, že vám je někdo utírá. Nebo když jdete spát, máte vedle sebe lidské topení, co vás zahřeje. Taky je hezké, když někdo vynese odpadky za vás.

A pak je tu něco hlubšího. Potřeba milovat a být milován. 

Díky okleštěnosti svých emocí, způsobené dlouholetým užíváním antipsychotik a harmonizátorů nálady, jsem dost dlouho nepocítíla nic podobného lásce. Jako jo, motýlci v břiše nebo zvýšený tep, když se setkávám s jedním nejmenovaným člověkem, to znám. Ale vzhledem k tomu, že nevidím ani náznak opětování náklonnosti, jsem skeptická a mé sebevědomí je sráženo každým setkáním o stupínek níž. Obzvlášť od té doby, co jsem mu staromódní cestou (rozuměj dopisem) vysvětlila, co se mi honí hlavou, ho velice nerada potkávám. Tak to bych opravdu úplně láskou nenazvala...

A být milován? Znám, chci a mám, ale ne od člověka, od kterého bych chtěla. To je ale pech, že?

A nakonec to nejhloubš zakořeněné v nás. Pocit harmonie. Pocit jistoty. Pocit zadostiučinění. Pocit štěstí...

Píseň pro dnešní den a pro mou platonickou lásku... 

OUT OF ORDER

Ráno tak tristní, že se ani nehodí vstát z postele.
Vržené kostky jsou ztraceny v bahně, nedostává se mi odpovědí na položené otázky, nedostává se mi pochopení. Jediné, co mi zbývá, je zase se učit trpělivosti. happy end prostě nepřijde jen tak.
Jsem ztracená ve víru vlastních myšlenek a vyslovených slov.
Umím ublížit, nejsem dobrý člověk. Proč bych si tedy zasluhovala nějaké dobré zacházení??
Cítím, jak slábnu, cítím, jak klesám.
Co když jsem jen jedna velká chyba v systému?

"... This is not what you wanted
Not what you had in mind..."

Tak přeci mám emoce

Kromě antipsychotik beru ještě takové milé prášky. Nazývají se harmonizátory neboli ustalovače nálady. Taková meducína vám zajistí, že nálada nepropadne nikdy na dno. Fajn. Taky zařídí, že nálada nedosahuje nebes. Blbý.

Představte si takovou sinusoidu. Nahoře extrém, dole extrém. A vaše nálada jako normálnímu člověku stále tak nějak skáče, dle situace samozřejmě. No a teď si představte, že jak shora, tak ze zdola, se najednou vynoří obří zeď, která je nekompromisně neprůchodná. To je Valproat Chrono a Amisulprid, nepřekonatelné duo.

Posledních pár dnů je to ale trošku jiné. 

Vržené kostky se kutálí někam do neznáma, daleko, hluboko do tunelu, bez ozvěny. Co když na konci tunelu je stejně jen tma? Trýzeň nevědomosti... Emoce No. 1: Nejistota. Ta mě pronásleduje od mé první ataky. Jak si můžou být všichni sami sebou tak jisti?

Emoce No. 2: Osamělost. Bez komentáře.

A teď si pouštím Navarovou a mám na krajíčku. Emoce No. 3: Sentimentalita.

Už jsem celá natěšená, jak se to celé otočí a třeba ucítím emoce pozitivní, když už se teda moje sinusoida vrací do "normálu"...

Wish me luck!

Jin a Jang

Bylo nebylo mezi dvěma kopci na soutoku dvou řek... byla dvakrát jedna holka. Nebyla nedobrá. Byla vlastně úplně v pořádku, jen existovala dvakrát.
První byla jako den, druhá jako noc. První jako láska a druhá zas nenávist. I plynoucí řeka má dva břehy. A přece žily v harmonii.
Jednoho dne se však rozdělují jejich cesty. Jedna cesta míří nahoru do nebe a ta druhá klikatou cestou přímo do neznáma, skrze lesy tak děsivé, jaké ani bratři Grimmové nemají ve svých strašidelných pohádkách.

Nebe je prozářené a plné fantazie. Tváří se tak milosrdně a nevinně. Skoro jako budoucnost. Holka číslo jedna se nechává unášet červánky do světa plného snů, tam daleko od reality, tam, kde končí svět. Holka číslo jedna se nebojí, ba naopak, nic jí nebrání, aby unikla z reálného světa. Zažívá nemyslitelné, ale to ji nepřekvapuje. Přijímá to jako samozřejmost, jako předem daný plán. Něco předurčeného, něco tak jasného, že Slunce oproti tomu září vlastně dost slabě.


Holka číslo dvě nechápe. Holka číslo dvě nechce jít klikatou cestou. Kouká na holku číslo jedna a nesmírně jí závidí její putování vzhůru. Znuděně prochází kolem prvního stromu a za ním vidí svého otce. Její otec se na ni usmívá. Ona přichází k němu, on se jí omlouvá a ona omluvu přijímá, dokonce odpouští. Jde dál. Musí přebrodit bažinu tak hlubokou, že musí zatajit dech, až je jí mdlo. Celá špinavá přichází ke zchátralému obydlí a tam nachází svoji matku. Opuštěnou, se slzami v očích. Holka číslo dvě jí hladí po tváři. Odpouští jí taky. Zjišťuje, že její cesta není vůbec u konce, ale zastavuje se a vzhlíží k nebesům, zda nezahlídne holku číslo jedna. Ale jediné, co spatří, je záře polárky. Za tou se musí vydat.


Holka číslo jedna dosahuje Slunce. Je v mánii.


Holka číslo dvě se dostala až na bažinaté dno. Prochází depresí.


Stejně se jednou setkají. Jenže kde je jejich společné přirozené prostředí?
Přece právě tyto dva břehy tvoří řeku. Přece bez nenávisti neexistuje láska. Přece existuje ve světě harmonie.

Holka číslo jedna a holka číslo dvě se k sobě choulí do klubíčka jako Jin a Jang a ví, že jedině společně zvládnou tenhle svět...

FUCK YOU

Svět plný mánie, svět plný deprese, dnes nepíšem, ale žijem!

Playlist dnešního večera:

a my...

Černovické zápisky blázna, lP 2009

"V tom největším hnusu,

V té nejošklivější špíně,

Najdeš nejhlubší krásu,

Tady u nás.

V nás.

V PLČu.

V Brně.

Všechny cesty vedou sem,

Do Černovic.

Jednou se tu sejdem všichni.

Aspoň tedy doufám."

"To Ti teda povím,

S hlavou zcela klidnou,

Že až se tu sejdem

V brněnském PLČu,

Nezbude Ti už nic jiného,

Než sám ze sebe

a svého stavu,

dělat si jen prču."

"Tak jaká bude další stránka?

Deprese?

Fantas?

Magorie?

What’s up, man?

Lights up!

Hands up!

Head up!

Where’s your head at?

Někdo?

Nikde nikdo normální?

Co mám ještě udělat?

Chci domů..."

"I na dně je krásně.

Seberete síly,

Čím víc, tím líp.

A odrazíte se

A záleží jen na Vás,

Za jak dlouho vyplavete."

"Konečně to funguje!

A dává to logiku.

Všechno má smysl.

Hned několik smyslů!

Já mám osm.

Kolik Vy?

A kolik životů?

Kolikrát se ještě potopím?

U dna je sice krásně.

Ale asi jen u toho mořského."

"Ale není to tady tak strašný,

Jak to asi vypadá.

Přijďte se podívat

A na chvíli zamyslet.

Mezi ploty.

Mezi nás."

Hořkosladká symfonie

Už se blížil konec léta, ale já jsem stále věděla, že tímhle to nekončí... takhle to skončit nemůže, to je teprve začátek. Letošní léto mi dalo mnohé... teď už třeba vím, že přátelství je důležitější než principy. Nebo taky vím, že když moc tlačíš na pilu, víc to bolí. A taky mě tohle léto přesvědčilo, že happy end musí přijít sám od sebe. Že mu prostě nijak pomoct nedokážu.
Sedím v bytě a moje hlava je plná nápadů, myšlenek, hlasů, bludů. Dávám si brčko a cítím nehorázné napětí, které mě nejspíš každou chvíli roztrhá. Loučím se s kočkama, telefony nechávám doma, na kraťasy z roku 1987 a pestrobarevnou košili, co nosil můj brácha v šesti letech, oblíkám nádherný kabátek a obouvám své nejkrásnější boty na podpatku, co měří 12 centimetrů. Klíče nepotřebuju, nechci se vracet. No ale kdyby náhodou, nechávám otevřené dveře a rozvážným krokem stoupám naším domem. V nejvyšším patře klepám na dveře a ty mi otevírá krásný muž, je přesně můj typ, ale já cítím, že on není určen pro mě. Vím, že hledám někoho jiného... hledám totiž Ježíše.
"Boty nechej tady, dovedu tě k němu."
Doprovází mě k úpatí Špilberku, ale odtud už musím sama.
Nad hlavou mi plápolá upoutávka na noční běh a já už teď vím, že meškám na startu, i když můj životní závod byl už dávno odstartován. Rozbíhám se do kopce, běžím, seč mi síly stačí, zastavuju se až nahoře. Tam u vojenského hřbitova, tam to přeci znáte. Tisíce a tisíce stejných křížů, na nich jména vojáků, co tady hrdě zakončili své životy. Ne, vůbec to není halucinace, je to reflektovaná pravda v mojí hlavě.
Utíkám dál, z kopce dolů, kam mě nohy vedou. Únavou spočinu na místě, které jsem nikdy předtím nenavštívila. Lavička témeř v keři a od ní se rozbíhají čtyři pěšinky. Pán prochází kolem a říká: "Slečinko, vy to tady asi velice dobře znáte." ... v životě jsem tam nebyla...
Přicházím k prvnímu obydlí a slyším zvuky ze zahrady. Ach můj bože, tady to cítím tak intenzivně... to pnutí ve mně...
Procházím na zahradu a tam sedí dva kluci, koukaj na South Park, chlastaj vodku a hulí brčko. Balancujíc na lavičce se ptám, jestli se můžu připojit... kluci už mi nalívají vodku a podávají jointa. Nechápala jsem, proč se ksakru dívaj na takovou blbinu, opáčili, že asi neumím dost dobře anglicky, když mi to nepřijde vtipný. (Oujee, od tý doby mi South Park nevadí...)
Kalíme, bavíme se, řešíme, co s načatým večerem. Prý půjdeme tam, kde kalí Ježíš... COŽE? Tak jo, to jdu, toho hledám. Vyrážíme ze zahrady společně, ale dřív nebo později, už ani nevím, se naše cesty rozdělují. Odcházím tam, kam mě to nejvíc táhne. Bloudím ulicemi i neulicemi, i tam, kam normálně lidi nesmí. Lozím po stěnách, skáču z liány na liánu, až se konečně dostávám ke skleněným dveřím a tam na mě čeká pan vrátný: "Slečinko, to ale musíte vejš, tam už na vás čekaj, no pospěšte si!" a ukazuje na Petrov. V tu chvíli znovu začíná běh o život. Nikde však nenacházím to, co hledám. Ale nepřestávám. Když už to pomalu, ale jistě vzdávám a mířím na Zelňák... v tu chvíli ho vidím... vidím Ježíše... mého Ježíše.
Rozbíhám se za ním, skáču mu kolem krku a vyčerpaně šeptám: "Bála jsem se, že Tě už nenajdu"... "Ale našla. Pojď se mnou."
Přecházíme vlakové koleje a obklopeni industriální nádherou přijímáme ty nejvášnivější polibky jeden od druhého. Kolem projíždí vlak. Svítá. Uleháme do betonové postele a necháváme se unášet dál a hloubš a do jiné dimenze. Toto je ono. Toto je spojení. Toto je duchovní symfonie. Sex, na který do konce života nezapomenu. Dokonalost. Krása. Sex s Ježíšem. S mým Ježíšem.
... Ztratila jsem ho v davu, já kráva pitomá...
Odjíždím prvním vlakem. Bez jízdenky. Dostávám se do Hustopečí. Nacházím kostel. Zavřeno. Je den. Je mi zima. Nemám cigarety. Mám hlad. Hledám. Nenacházím.
Však já jsem konečně nalezená. Policejní auto mne odváží na stanici.
Zjišťuju, že jsem celostátně pohřešovaná.
Čekám na tátu. Přijede si pro mě. Pojedeme domů. Bude se mu Ježíš líbit?

Tři dny na to mě táta odvezl do nemocnice. Psychiatrické oddělení, 5. patro Vojenské nemocnice.
Doufám, že za mnou přijde On. Budu čekat...

Pretty Shitty Things

Tyto zamračené dny jsou tou nejlepší cestou, jak si zapamatovat pár pravidel do budoucna.

1) Nikdy nevěř divným cizím lidem. Nechají jen spoustu vajglů ve tvým srdci.

2) I v případě, že jsi osamělý, nikdy nejdi pod svoje standardy. Nestojí to za to. 
--- Vyvraždit ty zamilované neodbytné ovečky ---

3) Čekání na štěstí a na to, až budeš opravdu šťastný, může být neočekávaně dlouhý, když svůj čas trávíš kravinama; nebo třeba s krávama na farmě uprostřed ničeho --- viz http://norskekravy.blogspot.cz/

4) Můžeš zavrhnout kohokoliv, ale ne sám sebe. Teda jen pokud nemáš dvě nebo i třeba tři já. Pak můžeš zavrhnout kohokoli. 
Proto je mou velkou výhodou být pacient psychiatrie a blíženec v jednom, samotné nekonečno já v jednom člověku vynásobené dvěma.

5) Buď upřímný všude kolem sebe, ale jen do té chvíle, co prostě začneš nenávidět lidi. Pak radši sklapni a odtancuj s úsměvem pryč.

A motivační píseň na závěr!

Kvalitní partner?

Nočními ulicemi bloumám celkem pomalým krokem. Zítra zase psychiatr. Pouliční lampy jako taková malá noční sluníčka hází moje stíny do všech stran. Periferním viděním sleduju, jak se moje stíny pohybují, a občas se zaleknu, jestli mě někdo nepronásleduje. Stejně vím, že to nejsou jen stíny, jsou to taky všechna moje já, mé hlasy, mí strážní andělé. 

„Černé nebo ohrožující myšlenky?“

„Vidiny, slyšiny?“

„Pocity pronásledovanosti?“

Na svého psychiatra jsem narazila po neúspěšných pokusech a nespokojenosti s psychiatrickou péčí a navštěvuji ho od léta 2009. Cením si jeho rad, je skvělé mít pro sebe někoho nezaujatého, někoho, kdo vám udělá radost jen tím, že vás poslouchá. 

Při posledním sezení pronesl s naléhavostí v hlase:

"Stabilitu ve vašem životě zcela jistě zabezpečí kvalitní partner."

Už je to 13 let, co randím. Prvního kluka jsem okouzlila přesně 10. ledna 2003. Jmenoval se Jirka. Bylo mu o tři roky, sedm měsíců a 21 dnů víc jak mně. No a to se podržte, mně bylo pouhých 13 let.

Polovinu života randím a neumím si zajistit kvalitního partnera. 

Co už, i když pokrytá kočkama, jdu spát zase sama.

Hello world!

Jsem normální.
Beru antipsychotika.
Nejsem dobrý člověk.

Však za úsměv skryju vše podstatné.

Vítejte ve světě Dori a Janči, svět plný mánie, svět plný deprese, svět plný normálních dní, jako je právě tento. Vítejte ve světě, jehož jste součástí, i když v něm nehrajete žádnou roli.

... a vydáme o tom všem knihu...