Letošní léto je krásnou ukázkou
toho, že nemám věřit opravdu nikomu. Žádné zamilovávání do
krásných neznámých. Prostě zakázáno. Obzvlášť nesmím
poslouchat všechny ty kecy, kterých ti krásní neznámí mají
plná ústa. Z toho vyplývá – koukat se jen na skutky a činy
vykonané ojedinělými jedinci, kterým se dá možná krapet věřit.
Ale opravdu jen krapet a opravdu jen možná.
Taky jsem se závěrem léta naučila,
že nesmím chtít odpovědi na rozverně nesmyslné otázky. Tudíž
ptát se třeba: „Chyběla jsem ti aspoň trošku?“ svých
bývalých partnerů, které jste tři roky zpátky opustili pro
rozdílné životní sny, je holá pitomost. Odpoví vám totiž něco
jako: „Naučil jsem se, aby mi nic v životě nechybělo.“ A to
vás opravdu dostane do kolen, když vlastně netoužíte po ničem
jiném, než konstatovat tento fakt za sebe sama.
„Jaké jsou tvé osobní cíle v
životě, Dori?“ zeptal se mě Nicolas.
„Mám takový cíl... chci být v
životě šťastná,“ odpovídám téměř zasněně.
„Dori... a opravdu si myslíš, že
skutečné štěstí existuje?“
„(...) Děkuji, že mi připomínáš,
jak nesmyslná existence jsem. Musím jít spát.“
Se slzami v
očích odcházím schovat svoji tělesnou schránku hluboko pod
peřinu.
Ať už je ráno. Prosím.
Ať už je život lepší.
Probuďte mě, až bude konečně
všechno oukej.
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat