"Chyběla jsem Ti aspoň trošku?" ptám se Nika, když sedíme na lavičce v objetí v malebném parku kousek od Seiny.
"Naučil jsem se tomu, aby mi nic nechybělo," odpovídá s nesmělým úsměvem, jaký umí jen on.
"Taky se učím, ale zatím to neumím," reaguji se slzami v očích.
Bráním se pláči, naštěstí úspěšně.
Měl to být romantický výlet s někým úplně jiným. Jak ironické. Neustále mi říkal, jak celý život ironii hledal a že se mnou ji konečně našel. Tak tady to mám. Jsem ironie sama.
Znásilňování reality není zdravé a já to tak ráda dělám. Už to asi jinak neumím. Jó, nechat plynout, všechno přijde samo... a já se asi učekám. Učím se trpělivosti. Odolná jsem už dost, omlácená životem, obrněná --- ale jak by mohlo být mé brnění zářivé a neporušené? Když jsem prošla už tolika boji?
Kolik válek mne ještě čeká? Kolik prohraných bojů? Má vůbec smysl válčit?
Klid a mír budu mít stejně jen sama se sebou. Aspoň, že sama se sebou to tak dobře zvládám.
Nikdy se neopustím a nikdy se sebe nevzdám. A vy všichni ostatní si dělejte, co chcete. Já se mám ráda, ať už jsem nemocná nebo zdravá, zamilovaná nebo nešťastná, zoufalá nebo spokojená.
Žijem jenom jednou, tak pome do toho prsama, jak říkával můj dědeček (a měl jako vždy pravdu).
Podzim je krásný způsob, jak věci nechat odejít. Tak tedy šťastnou cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat