"Vaše dcera trpí schizoafektivní poruchou," poznamenal můj psychiatr. "Tato nemoc se projevuje poruchami nálady. Střídají se dvě fáze; manická a depresivní. Dá se to tak do dvou let vyléčit psychofarmaky, v tomto případě antipsychotiky, antidepresivy a harmonizátory nálady. Kombinace této léčby zaručí, že Vaše dcera nebude mít výkyvy do ani jednoho z extrémů."
Máma na doktora zírá s pootevřenou pusou a se slzami v očích. A její největší strach se motá kolem odpovědi na jedinou otázku. "Pane doktore, bude Dorotka zase normální?"
Jenže co vlastně znamená normální? Normální Dorotka má pro moji mámu asi následující zásadní vlastnost: nehulí. Jenže taková já už od nepaměti nebyla. Prvního šluka jsem si dala v lesíku za fotbalovým hřištěm, kam jsem si jen odběhla od hry s panenkami Barbie. To mi zrovna začínala puberta provázená vzdorovitostí a nenávistí k těm, co mě počali.
Pravda, nehulila jsem od té doby nijak pravidelně, ale ve styku s trávou jsem už prostě zůstala. Nevím tedy, čím přesně myslí máma to sousloví "zase normální", když mě vlastně normální nezažila, protože člověk do 13-ti let se ani nedá brát v potaz, to je ještě děcko přeci.
Takže teď, když je mi těch sedmadvacet, bloumám, kde se asi tak nachází moje normálnost.
Posledních sedm let jsem uzdravována / oblbována meducínou, která chtě nechtě ovlivňuje moje chování, moji osobnost a v neposlední řadě můj život. Tudíž si moc normálně nepřipadám. Na druhou stranu pravdou je, že být příliš normální by ze mě udělalo jednoho z davu. A to já vlastně rozhodně nechci být. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu.
Právě ten zpackaně nenormální život mě dovedl tam, kde jsem teď. Jsem nenormální, nadosmrti. Prostě jiná, prostě blázen.
Sorry, mami.
Žádné komentáře:
Okomentovat