Tak proč se cítím osamělá? Odpověď je zcela jednosušše složitá.
Když začneme od toho zcela povrchního --- Už jsem totiž zakusila, jaké to je, spoustu věcí, co dělám teď sama, dělat ve dvou. Třeba je fajn, když umýváte nádobí, že vám je někdo utírá. Nebo když jdete spát, máte vedle sebe lidské topení, co vás zahřeje. Taky je hezké, když někdo vynese odpadky za vás.
A pak je tu něco hlubšího. Potřeba milovat a být milován.
Díky okleštěnosti svých emocí, způsobené dlouholetým užíváním antipsychotik a harmonizátorů nálady, jsem dost dlouho nepocítíla nic podobného lásce. Jako jo, motýlci v břiše nebo zvýšený tep, když se setkávám s jedním nejmenovaným člověkem, to znám. Ale vzhledem k tomu, že nevidím ani náznak opětování náklonnosti, jsem skeptická a mé sebevědomí je sráženo každým setkáním o stupínek níž. Obzvlášť od té doby, co jsem mu staromódní cestou (rozuměj dopisem) vysvětlila, co se mi honí hlavou, ho velice nerada potkávám. Tak to bych opravdu úplně láskou nenazvala...
A být milován? Znám, chci a mám, ale ne od člověka, od kterého bych chtěla. To je ale pech, že?
A nakonec to nejhloubš zakořeněné v nás. Pocit harmonie. Pocit jistoty. Pocit zadostiučinění. Pocit štěstí...
Píseň pro dnešní den a pro mou platonickou lásku...
Žádné komentáře:
Okomentovat