Špatný moment, to je hračka, ale co teprve špatný den, který není složený z ničeho jiného, než ze samých špatných momentů. Už od ranního vstávání.
Ten den jsem skoro nespala. Záchvaty kašle mne pronásledovaly od chvíle, co jsem ulehla. Měla jsem práci zase na šestou, vstala jsem až se čtvrtým, tzv. záchranným, budíkem. Takže žádná sprcha, jen s kartáčkem v puse pobíhat po bytě a boty obouvat dříve než oblékat kalhoty. Make-up během minuty a vlasy upravit jen do té podoby, abych nevypadala jako ze Zkrocení zlé ženy.
Teď už jen rychle nasednout do auta a jet. Jenže. Auto nestartuje. Ani když ho pěkně poprosíte. A ani když mu nadáváte. Do práce tedy jedu městskou hromadnou.
Po cestě z tramvaje mi nefachčí zapalovač, takže ani ranní cígo si nedám. Fajn, co dál?
Do práce vcházím 15 minut po šesté, kde ihned po příchodu zjišťuji, že v kuchyni je jen a jen sám šéfkuchař, kuchařka na nemocenské, druhý kuchař zvrací. Oukej, dnes budu vařit já s šéfkuchařem, jak slibné.
Z práce odcházím zničená, kašlající a smrkající, dobíhám na první kolo přijímacího pohovoru do nové práce, který totálně poseru, aniž bych to tušila.
Po pohovoru si říkám, že už se mi vážně nic horšího stát nemůže. Na kafe s Jančou? Ano, všema deseti, jen ať už je klid.
V poklidu sedíme, je nám fajn, když tu Janča najednou civí na schody a pronese docela dramaticky: "No do prdele...", neotáčím se, jen periferně sleduji, kdo právě přišel. Prochází blonďatá čůza s kraťásky těsně pod zadek a kozačkama na podpatku. A za ní kdo jiný, než právě ten, co měl keců plná ústa a skutek utek. Srdce se mi divoce rozbušilo, ale hlava, ta zachovala klid. Zapálila jsem si cigaretu a usmívala se ironii tohoto dne.
Murphy se štěstím obrací v hrobě. Bylo by moc příjemné v tu chvíli zařvat pěkně od plic: "Píča!" a vyrvat pár blonďatých vlasů. Jenže moje civilizovanost mi dost brání.
S nemizícím sarkasticky zabarveným úsměvem odcházím domů. Ráno moudřejší večera třeba. Ale to si jen myslíte, neb usnout v danou chvíli je zase dost nadlidským úkonem. Nemůžete spát, obracíte se v posteli s myšlenkou "Co to kurva bylo za den?"
Jo, byl to den blbec. Ale taky to byl den, který mě nepoložil. Den, kdy jsem se nezhroutila. Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli. Díky, světe, víc takových dnů, víc takových důkazů, že mám sil dostatek.
Žádné komentáře:
Okomentovat