Blázníte?

Když se zblázníte, tak serotoniny a dopaminy stříkají všude kolem vašich mozkových neuronů. Je to lázeň štěstí a záplava nehynoucí radosti ze života, s obří kapkou dramatičnosti a velikou špetkou naděje, že se všechno obrátí jen v to nejlepší.
Nejdřív cítíte šílené pnutí. Energie, co už musí ven. Chcete ničit. Rozbíjet. Mlátit. Třískat. Rozstříknout zbytky barev po pokoji a taky ven z okna na chodník. Taky chcete vyhazovat věci z okna Rooseveltově ulici přímo nad Desertem. Tři kočky na vás nevěřícně čumí, když rozbíjíte vázu uprostřed kuchyně. Co teprv když necháte pootevřené dveře a stoupáte v botách, které jste si koupili jako boty, ve kterých chcete být pohřbení, s 12-ti centimetrovými podpatky vzhůru do nejvyššího patra domu.
Když se pak vydáte na cestu, nápisy v ulicích, poznávací značky aut, pouliční lampy, všechno na vás mluví, všechno vám udává směr přesně takový, jaký je pro vás psán ve hvězdách. Je to tak skvělý pocit. Dokonce se vám chodník zdá naboso měkký jako peřinka... jediná kapka vody z pet lahve s etiketou Kropla z Beskidu zažene i největší žízeň, co vás kdy potká... kolemjdoucí rozdělujete do dvou skupin - ti, co jsou skoro jako vaši staří známí a ti, ze kterých cítíte tak negativní energii, že se jim raději velkým obloukem vyhnete... hlasy ve vaší hlavě se průběžně dohadují, pak smiřují, pak polemizují, zase dohadují a dochází ke konsensu, když tu najednou je zase někdo z vnějšího světa rozhodí a oni si jako gumídci poskakují ve vaší mozkovně... zmatek, mixér... mixér ve vaší hlavě...
Pak vás ale stejně chytí, přistihnou při činu, máte mánii a tak to dál nejde. Ptají se na spoustu otázek a vaše myšlenky jsou tak promíchané (samozřejmě proto, že spolu souvisí), že odpovídáte nesouvisle pro ostatní. Oni si myslí, že jste blázen. Dívají se na vás tak. Vnímají vás tak. Ale jediné, co se vlastně děje, je to, že vašim myšlenkám prostě jen nerozumí. Nechápou vás. Protože ten svět vnímáte už jinak. Líp. Barvitěji. Krásněji. Procítěněji. Smysluplněji.
Krásná to zkušenost. Doporučuji.