psychiatr sám sebou / sám sobě psychiatrem

Kouzelné pilulky mi dopřávají prožívat mé strasti s nehynoucím klidem v duši. Málokdy mne něco rozhodí natolik, abych musela sáhnout po Rivotrilu, léku na úzkost, který zabírá vcelku okamžitě. Je srandovní, že vždycky můžu sama rozhodnout, jestli ještě můžu takhle dál nebo naopak nemůžu vůbec. Mám ovšem brát jako selhání, když po takovém zázraku sáhnu?

S mým psychiatrem se často bavíme jako staří přátelé. Zná mě. Zná mě velice dobře a už ví, jak to mezi sebou máme. Občas nějaký ten fórek na odlehčení, občas se zmíní, že tu a tam si na mě vzpomene ve svém osobním životě. Máme to spolu prostě jasně dané. Vždy v pozitivním duchu a vždy odlehčeně, někdy možná trocha sarkasmu neuškodí, ale to bych to nebyla já. Stává se, že u něj v ordinaci strávím i několik desítek minut, přestože další horda pacientů se na něj netrpělivě klepe v čekárně.

I přes to, že mě tak dobře zná, nikdy si neodpustí otázky:

"Černé nebo ohrožující myšlenky?"

"Pocity pronásledovanosti?"

"Vidiny? Slyšiny?"

Vždycky odpovídám třikrát ne. Občas si říkám, co ty jeho otázky vlastně znamenají... 

Zná mě snad málo?

Byla bych sarkastická, i kdybych se chtěla zabít?

Jak vlastně poznám, že to, co vidím a slyším, není jen výplod mojí fantazie?

Už dlouho vím, že se mě na zmíněné otázky ptát nemusí, ale bojím se mu to říct. Třeba bych mu dopřála pocit, že něco není v pořádku. Nebo bych mu pokazila radost a to přece nikdo z nás nechce.

Does that make me crazy?