První byla jako den, druhá jako noc. První jako láska a druhá zas nenávist. I plynoucí řeka má dva břehy. A přece žily v harmonii.
Jednoho dne se však rozdělují jejich cesty. Jedna cesta míří nahoru do nebe a ta druhá klikatou cestou přímo do neznáma, skrze lesy tak děsivé, jaké ani bratři Grimmové nemají ve svých strašidelných pohádkách.
Nebe je prozářené a plné fantazie. Tváří se tak milosrdně a nevinně. Skoro jako budoucnost. Holka číslo jedna se nechává unášet červánky do světa plného snů, tam daleko od reality, tam, kde končí svět. Holka číslo jedna se nebojí, ba naopak, nic jí nebrání, aby unikla z reálného světa. Zažívá nemyslitelné, ale to ji nepřekvapuje. Přijímá to jako samozřejmost, jako předem daný plán. Něco předurčeného, něco tak jasného, že Slunce oproti tomu září vlastně dost slabě.
Holka číslo dvě nechápe. Holka číslo dvě nechce jít klikatou cestou. Kouká na holku číslo jedna a nesmírně jí závidí její putování vzhůru. Znuděně prochází kolem prvního stromu a za ním vidí svého otce. Její otec se na ni usmívá. Ona přichází k němu, on se jí omlouvá a ona omluvu přijímá, dokonce odpouští. Jde dál. Musí přebrodit bažinu tak hlubokou, že musí zatajit dech, až je jí mdlo. Celá špinavá přichází ke zchátralému obydlí a tam nachází svoji matku. Opuštěnou, se slzami v očích. Holka číslo dvě jí hladí po tváři. Odpouští jí taky. Zjišťuje, že její cesta není vůbec u konce, ale zastavuje se a vzhlíží k nebesům, zda nezahlídne holku číslo jedna. Ale jediné, co spatří, je záře polárky. Za tou se musí vydat.
Holka číslo jedna dosahuje Slunce. Je v mánii.
Holka číslo dvě se dostala až na bažinaté dno. Prochází depresí.
Stejně se jednou setkají. Jenže kde je jejich společné přirozené prostředí?
Přece právě tyto dva břehy tvoří řeku. Přece bez nenávisti neexistuje láska. Přece existuje ve světě harmonie.
Holka číslo jedna a holka číslo dvě se k sobě choulí do klubíčka jako Jin a Jang a ví, že jedině společně zvládnou tenhle svět...
Žádné komentáře:
Okomentovat