Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.
--- Jaký si to uděláš, takový to máš. --- zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi při tom mrznou na jazyku.
Jsem vůbec dobrým člověkěm? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná - divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.
Cítím se jako tisíc poslepovaných střípků prázdné vázy, ve které kdysi uschla květina, Přestávám doufat a nechávám se unášet proudem nevyřčených slov.
Své sny budu snít dál a život odžívat tak jak doteď.
--- Trpělivost přináší růže. --- a já čekám na onen důvod. Důvod žít.
Neznamená to, že se chci zprovodit ze světa, znamená to jen to, že konečně můžu cítit a prožívat svoje obnažené pocity, které jsou přecitlivělé na jakékoliv podněty. Nechala jsem se unést kamsi pod tuto realitu a uznávám, není mi z toho moc dobře.
Možná je to dno mého já, kam jsem se musela potopit, abych pochopila, že se musím prostě přizpůsobit a potichu čekat na svůj ždibec štěstí... pak třeba vyplavu a tento svět bude krásným místem k bytí.
Dočkám se?
