Jimi, Janis, Jim, Kurt a Amy.
Všichni patří do klubu těch, kterým nikdy nebude víc jak 27 let.
To je vlastně docela sympatické - zůstat navždy mladým, netrápit se ve stáří a vlastně v nejlepším přestat.
Pravý čas na uspořádání života, priorit, žebříčku hodnot. Pravý čas na selekci přátel, které máte kolem sebe. Není totiž čas ztrácet čas.
Vždycky jsem věděla, že tento rok mého života bude tak trochu jiným rokem. Když jsem přála kdysi svému staršímu bratrovi k 27. narozeninám, už v tu dobu jsem věděla, že 27 není jen tak nějaké obyčejné číslo. Přála jsem mu, ať je ten rok opravdu rokem zlomovým, a přála jsem to i sama sobě.
Od svých 27. narozenin jsem čekala na hromy a blesky, ale i na celkové zklidnění a na uspořádání světa právě tak, jak má být.
A ejhle - je tomu opravdu tak.
Za pár týdnu nastupuji do nové práce, která je mým "dreamjobem" už dlouhá léta. Avšak zvládnu sama sebe ukočírovat tak, že budu dost dobrá? Nechci zklamat samu sebe, takových situací mám za sebou už až příliš.
Už je to nějaký ten pátek, co jsem zamilovaná. Sice jsem se zachovala sobecky, ale na své štěstí čekám už proklatě dlouho. Sice jsem za mrchu, ale můj psychiatr to řekl krásně: "Co takhle být šťastná mrcha?"
Stěhuji se. Z Brna na venkov. Bude to mít na mě dobrý vliv nebo se mimo město unudím k smrti? Doufám v první možnost. Budu mít klid, zahrádku, čas sama na sebe a na svého přítele. Těším se.
Zbavuji se nelítostně lidí, co nedělají mé duši žádné potěšení. Ale být sobecký v pravý čas není vůbec sobecké. Jsem sobecká snad poprvé za svůj "dospělácký" život a víte co? Je mi parádně. Zkuste to taky.
Považuji tento rok opravdu za rok zlomový. Sice nechci, aby někdy skončil, ale svět se točí dál a mně nezbývá, než se času podřídit. Nechci být součástí klubu Forever 27. Chci jít dál, s hrdostí, která je mi tak přirozená. Loučím se se starým já. Nové já už ví. Ví, jak na to.
"Musíš do toho jít prsama," říkával můj dědeček. A měl pravdu.
Jedeme dál. Hlavu vzhůru, všechno má svůj čas.
