Nočními ulicemi bloumám celkem
pomalým krokem. Zítra zase psychiatr. Pouliční lampy jako taková malá noční sluníčka
hází moje stíny do všech stran. Periferním viděním sleduju,
jak se moje stíny pohybují, a občas se zaleknu, jestli mě někdo nepronásleduje. Stejně vím, že to nejsou jen stíny, jsou to taky všechna moje já, mé hlasy, mí strážní andělé.
„Černé nebo ohrožující
myšlenky?“
„Vidiny, slyšiny?“
„Pocity pronásledovanosti?“
Na svého psychiatra jsem narazila po
neúspěšných pokusech a nespokojenosti s psychiatrickou péčí a
navštěvuji ho od léta 2009. Cením si jeho rad, je skvělé mít pro sebe někoho
nezaujatého, někoho, kdo vám udělá radost jen tím, že vás
poslouchá.
Při posledním sezení pronesl s naléhavostí v hlase:
"Stabilitu ve vašem životě zcela jistě zabezpečí kvalitní partner."
Už je to 13 let, co randím. Prvního
kluka jsem okouzlila přesně 10. ledna 2003. Jmenoval se Jirka. Bylo
mu o tři roky, sedm měsíců a 21 dnů víc jak mně. No a to se
podržte, mně bylo pouhých 13 let.
Polovinu života randím a neumím si zajistit kvalitního partnera.
Co už, i když pokrytá kočkama, jdu spát zase sama.
