V den nástupu do PLČu (rozuměj do Psychiatrické léčebny Černovice) jsem byla přesvědčená o tom, že život je jen hra, že čím lepší skutky, tím lepší skóre a tím rychlejší příchod happyendu. Měla jsem v sobě tolik pozitivní energie, že jsem jí přímo zářila. Doslova a do písmene. Snažila jsem se se všemi seznámit, vyslechnout je a posléze jim pomoci. Byla jsem na uzavřeném oddělení pro středně těžké případy. Některé paní, které tam byly i několik let, prostě vzdaly pohyb. Myslím tím zcela všechen pohyb. Prostě vzdaly i chůzi, jezdily na vozíku. Ne proto, že by nemohly chodit. Prostě se jim nechtělo. Po pár dnech mého důsledného snažení o nadchnutí ostatních pacientek do života jsem začala sledovat velké změny. Tyto paní totiž vstávaly ze svých vozítek. Zdravotní sestry málem nestíhaly obvazovat nohy proti oteklinám. Moje síla rostla. Myslela jsem si, že jsem spasitelka,
"Silná tělem
Slabá duší
Paní drahá,
Tak Vám to moc nesluší…
Co třeba naopak?
A koho to zajímá (?!)
Co bude pak??
Aspoň trošku každého.
Slabá tělem
O dvě kila lehčí
Silná duší
O celé ovzduší
A o trošku víc
Těžší."
Žádné komentáře:
Okomentovat