Stínová politika

Pouliční lampy hází tak pěkný stíny, že každou chvíli zpozoruju koutkem oka nějaké nové já v jiném světle. Vždy když blázním, všechny mé stíny jsou moje imaginární (?) já, které každé do jednoho představuje jinou Dorotku. Dorotka Idealistická, Dorotka Racionální, Dorotka Nejistá, Dorotka Romantická, Dorotka Kritická, Dorotka Sebejistá a jiné. Mnoho jich je a dohadují se. Doprovází mě doteď občas na mých nočních procházkách.

Kdesi v Černých Polích jsem si při jednom takovém procházkování dala dohromady pár myšlenek a vyšel mi z toho docela kvalitní závěr --- žádné pocity pronásledovanosti, na které se ten můj psychiatr stále vyptává, neexistují, jsou to přece jen odrazy mě samotné. Tudíž jediný, s kým já na tom světe bojuju, jsem jen a já sama, nikdo jiný přece ke mně není tak kritický, jako jsem já sama k sobě.

Temnější ulička mne zavedla k názoru, že na to asi už kašlu, abych si pořád něco vyčítala, prostě musím být tak nějak sama sebou a být spokojená, že jsem se dostala vlastně tak daleko za tak krátkou chvíli. Můžu na sebe být docela hrdá. Během jednoho roku po hospitalizaci jsem se postavila na vlastní nohy a dostala se na dobrou pracovní pozici. Prý to většinou blázni nedokážou. Prý nemají dostatek motivace a elánu do jakékoliv snahy. Tak jsem asi fakt dobrá nebo co. 

Spokojenost.

Mezi mými stíny vznikl konsenzus.