Dnes jsem dostala nejen tuto bonboniéru, dostala jsem taky příležitost znovu se probudit. Vše se zdá být hezčí, než dřív. Uvědomění, že svět je vlastně krásné místo k bytí. Mám v podstatě vše potřebné k tomu, abych se mohla začít mít ráda, abych se sebou byla spokojená, abych žila svůj svět takový, jaký je --- svobodný.
Ne vždy jsem totiž měla možnost užívat si svobody. Už dvakrát za svůj relativně krátký život jsem strávila nějakou dobu mezi čtyřmi stěnami, uzamčená a ohraničená mřížemi. Psychiatrická léčebna Černovice v roce 2009 - dva a půl měsíce, psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice před rokem a půl na poetických 7 a půl týdne.
Obojí bylo dle mého psychiatra spuštěno kouřením narihuany. Možná to má něco do sebe. Jenže to rozhodně nestačí k tomu, aby se nemoc projevila. Tři různé faktory - genetické, vnější a vnitřní - působí na člověka tak silně v jeden okamžik, že prostě něco v hlavě přepne do maximalizovaného módu. Samotný moment zbláznění se však nejde zachytit. Trvá třeba několik týdnů, možná jen hodin. Ale kdo tohle ví? Když ne já?
Musím ale přiznat, že zbláznění se je moc krásná věc. Přála bych ji vlastně tak trochu každému, ale bez následků, to je pak pruda. Když se zblázníte, všechno je mnohem krásnější, výraznější, úžasnější, důležitější a životně nutné. Není to jen o tom, že cítíte, že se váš život láme právě tady a právě teď. Je to taky o tom, že se láme celý svět.
Obzvlášť podruhé jsem cítila velké spirituální splynutí okolního světa se sebou samou. Všechno bylo jak má být, až do chvíle "zatčení" do vězení jménem blázinec.
"Jak se cítíte?" ptá se mě doktorka při příjmu.
"Myšlenek je moc, mám v hlavě dokonalý mixér," odpovídám suše.
"Kolik hodin denně spíte?"
"0 až 18, podle potřeby."
"Kolik cigaret vykouříte za den?"
"0 až 40."
"Jak dlouho neberete prášky?"
"Od té doby, co se na mě šklebily," snažím se zavtípkovat. Nikdo na můj humor nereaguje.
Žádné komentáře:
Okomentovat