*** Instead I rose above it all ***

"Měla jsem selhat a natlouct se o podlahu. Místo toho jsem se nad to vše povznesla."

Inspirace přichází ze všech stran, múza mě líbá jak smyslů zbavená. Napsala jsem svůj úvodní příběh pro sdružení Práh. Brzy jistě bude k vidění na jejich stránkách. Psaní toho příběhu mne donutilo přemýšlet nad svou nemocí více komplexně. Více systematicky a prakticky, zároveň tak nějak pohádkově, protože kdo dnes nesní o pohádkovém životě? A to já, já teda takový pohádkový život mám.

Svou nemoc miluju a zároveň nesnáším. Země Oz je mým prokletím i mým darem shůry. Jsem to já a přece to já nejsem, i když jsem. Chápete? Já teda jo. 

Po nocích čekám na sluneční svit, chci to tolikrát vzdávat. Ale pak... pak je tu vopravdický denní světlo, který si tak normálně září a doprovází každý můj krok. 

Tento podzim bude mým památným podzimem, kdy jsem eliminovala všechny škodlivé prvky svého života. Nazvu ho "Podzimem, kdy jsem se cítila vážně krásně přesně v tom časoprostoru." 

Závidíte? 

Však můžete, je co.

Spokojenost level tisíc třeba.

Nebo skvělý pocit ze sebe sama.

A taky všeobjímající lásku mých přátel a rodiny.

Nic jiného totiž na tom světě necítím.

Happiness is overrated /// Štěstí je přeceňované

Letošní léto je krásnou ukázkou toho, že nemám věřit opravdu nikomu. Žádné zamilovávání do krásných neznámých. Prostě zakázáno. Obzvlášť nesmím poslouchat všechny ty kecy, kterých ti krásní neznámí mají plná ústa. Z toho vyplývá – koukat se jen na skutky a činy vykonané ojedinělými jedinci, kterým se dá možná krapet věřit. Ale opravdu jen krapet a opravdu jen možná.

Taky jsem se závěrem léta naučila, že nesmím chtít odpovědi na rozverně nesmyslné otázky. Tudíž ptát se třeba: „Chyběla jsem ti aspoň trošku?“ svých bývalých partnerů, které jste tři roky zpátky opustili pro rozdílné životní sny, je holá pitomost. Odpoví vám totiž něco jako: „Naučil jsem se, aby mi nic v životě nechybělo.“ A to vás opravdu dostane do kolen, když vlastně netoužíte po ničem jiném, než konstatovat tento fakt za sebe sama.

„Jaké jsou tvé osobní cíle v životě, Dori?“ zeptal se mě Nicolas.

„Mám takový cíl... chci být v životě šťastná,“ odpovídám téměř zasněně.

„Dori... a opravdu si myslíš, že skutečné štěstí existuje?“

„(...) Děkuji, že mi připomínáš, jak nesmyslná existence jsem. Musím jít spát.“ 

Se slzami v očích odcházím schovat svoji tělesnou schránku hluboko pod peřinu.

Ať už je ráno. Prosím.

Ať už je život lepší.

Probuďte mě, až bude konečně všechno oukej.

Dobrou noc.

Podzimní Paříž

Trošku prší, trošku je sychravo... ale to už k podzimu prostě patří. Paříž je krásná i když je zamračená, má své kouzlo právě v ty okamžiky, kdy se setkávám s Nicolasem, svou starou láskou, která nikdy nezreziví.
"Chyběla jsem Ti aspoň trošku?" ptám se Nika, když sedíme na lavičce v objetí v malebném parku kousek od Seiny.
"Naučil jsem se tomu, aby mi nic nechybělo," odpovídá s nesmělým úsměvem, jaký umí jen on.
"Taky se učím, ale zatím to neumím," reaguji se slzami v očích.
Bráním se pláči, naštěstí úspěšně.

Měl to být romantický výlet s někým úplně jiným. Jak ironické. Neustále mi říkal, jak celý život ironii hledal a že se mnou ji konečně našel. Tak tady to mám. Jsem ironie sama.

Znásilňování reality není zdravé a já to tak ráda dělám. Už to asi jinak neumím. Jó, nechat plynout, všechno přijde samo... a já se asi učekám. Učím se trpělivosti. Odolná jsem už dost, omlácená životem, obrněná --- ale jak by mohlo být mé brnění zářivé a neporušené? Když jsem prošla už tolika boji?
Kolik válek mne ještě čeká? Kolik prohraných bojů? Má vůbec smysl válčit?

Klid a mír budu mít stejně jen sama se sebou. Aspoň, že sama se sebou to tak dobře zvládám.
Nikdy se neopustím a nikdy se sebe nevzdám. A vy všichni ostatní si dělejte, co chcete. Já se mám ráda, ať už jsem nemocná nebo zdravá, zamilovaná nebo nešťastná, zoufalá nebo spokojená.
Žijem jenom jednou, tak pome do toho prsama, jak říkával můj dědeček (a měl jako vždy pravdu).

Podzim je krásný způsob, jak věci nechat odejít. Tak tedy šťastnou cestu.

Pojď do mě, světe!

Jsem silná. Víc, než by se mohlo zdát. Otlučená životem tak, že už vydržím všechno. Všechno. Bez slz. Ach, danke schön, mé milé stabilizátory nálady, nenecháte mne se rozplakat. Za to vám děkuji. Protože teď mi nezbylo nic, než oči pro pláč. Naštěstí obrazně. Děkuji, Marku, otevřel jsi mi oči. A teď padej z mýho života. Díky, světe, že sis mě tak opracoval, že opravdu vydržím všechno. Je mi líto těch ubožáků. Slova jsou hovna, jen skutky rozhodují. Tak se proberte, lidi.