Jen zářit.

Nechci být rodičkou dětí a ani nechci vydělávat miliony, nechci navštívit všechny země a ani znát všechny jazyky. Chci ovšem za něčím ve svém životě jít.

Díky své miniaturní osobnostní krizi, několika úzkostným okamžikům a pár panických atakám, jsem se zvládla ponořit hluboko do těch všech splašků, které v sobě mám, dusím, uchovávám (snad pro příští generace??). Starost o ně jsem vždy přenechávala budoucí Dori. Jenže teď to chci začít dělat jinak.

Nedávno se mě kamarád ptal, co mám momentálně za cíl. Vůbec jsem nevěděla, jak na to odpovědět. Po pár dnech přemítání a lehké nechuti k životu jsem dospěla k následujícímu:

Být tím, kým chci být. Sama sebou. Cítit se přitom skvěle. Zářit.

To znamená, že je přede mnou velký kus práce. Bude to bolet, protože musím sama sebe roztříštit, rozházet, protřídit, nepotřebného se zbavit (a to už definitivně), potřebné pěkně ošetřit a osvěžit a pak pěkně napasovat podle přeskládaného žebříčku hodnot do mého srdce, hlavy a života celkově, přesně tak, aby to všechno šlapalo lépe jak hodinky.

Ano, přiznávám, jsem v koncích. Je potřeba resetovat mé vlastní nastavení a na základě nových impulsů, jak zevnitř, tak zvenčí, se co nejvíce vynasnažit, aby tyto konce byly novými začátky.

Jen zářit, to přece nemůže být tak těžké – tolikrát v životě se mi to vedlo, tak proč ne teď a už napořád?

Držte mi pěsti, třeba se mi povede na sobě natolik zapracovat, že to prostě půjde. Jen to nechat plynout, mít trpělivost. Všechno má svůj happyend a pokud ne, tak to ještě nejspíš není konec.

Život v čísle čtyři

Už je to čtyři měsíce, co jsem na tento blog nenapsala ani čárku. Né, že by nic nestálo za řeč, ba naopak. Jen mé blogové střevo mělo chvilku prázdniny.

Vždycky jsem si přála, aby v mém životě zavládla určitá rovnováha, a to ve čtyřech základních oblastech: pracovní, sociální, partnerské a osobní.

V pracovním životě jsem byla věčně nestálá a žádná práce mne nenaplňovala.
Od hospitalizace v roce 2014 mě, totálního asociála s jediným zbylým přítelem, čekaly těžké kroky k získání opravdových blízkých.
Poslední tři roky jsem se cítila jako bludička, která téměř nikomu neukáže cestu ke své holé duši.
K celkové spokojenosti opravdu daleko.


Mám novou, více než skvělou práci. Stala se ze mě peer konzultantka pro oblast práce v organizaci, která pomáhá duševně nemocným lidem. Jen pro vysvětlenou - "peer konzultant" je ten, kdo na základě vlastní zkušenosti pomáhá a radí lidem, kteří podobnou zkušenost právě prožívají. A "pro oblast práce" znamená, že rady se týkají převážně hledání, získání a udržení si pracovního místa. Jen aby bylo jasno... pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, je dle mého názoru velice smysluplné a naplňující, proto se s klidným srdcem odvažuji říct, že tato práce je mým dreamjobem.

Mám tři nejlepší přátele. Dohromady jsme tedy čtyři (vyslovuj "štýry").

Jedním z nich je můj partner. Nechci to zakřiknout, ale je nám teď fajn na čtvrtou.

Z těchto tří oblastí koneckonců vyplývá ta čtvrtá. Jsem díky tomu ráda na světě. Jsem šťastná.



--- Trpělivost přináší růže. --- a já čekám na onen důvod. Důvod žít.
(vyňato z příspěvku před půl rokem)


A tady ten důvod mám. Díky, světe!

Forever 27 Club

Jimi, Janis, Jim, Kurt a Amy. 

Všichni patří do klubu těch, kterým nikdy nebude víc jak 27 let.

To je vlastně docela sympatické - zůstat navždy mladým, netrápit se ve stáří a vlastně v nejlepším přestat. 

Bude mi 28 let.

Pravý čas na uspořádání života, priorit, žebříčku hodnot. Pravý čas na selekci přátel, které máte kolem sebe. Není totiž čas ztrácet čas.

Vždycky jsem věděla, že tento rok mého života bude tak trochu jiným rokem. Když jsem přála kdysi svému staršímu bratrovi k 27. narozeninám, už v tu dobu jsem věděla, že 27 není jen tak nějaké obyčejné číslo. Přála jsem mu, ať je ten rok opravdu rokem zlomovým, a přála jsem to i sama sobě.

Od svých 27. narozenin jsem čekala na hromy a blesky, ale i na celkové zklidnění a na uspořádání světa právě tak, jak má být.

A ejhle - je tomu opravdu tak.

Za pár týdnu nastupuji do nové práce, která je mým "dreamjobem" už dlouhá léta. Avšak zvládnu sama sebe ukočírovat tak, že budu dost dobrá? Nechci zklamat samu sebe, takových situací mám za sebou už až příliš.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem zamilovaná. Sice jsem se zachovala sobecky, ale na své štěstí čekám už proklatě dlouho. Sice jsem za mrchu, ale můj psychiatr to řekl krásně: "Co takhle být šťastná mrcha?"

Stěhuji se. Z Brna na venkov. Bude to mít na mě dobrý vliv nebo se mimo město unudím k smrti? Doufám v první možnost. Budu mít klid, zahrádku, čas sama na sebe a na svého přítele. Těším se.

Zbavuji se nelítostně lidí, co nedělají mé duši žádné potěšení. Ale být sobecký v pravý čas není vůbec sobecké. Jsem sobecká snad poprvé za svůj "dospělácký" život a víte co? Je mi parádně. Zkuste to taky.

Považuji tento rok opravdu za rok zlomový. Sice nechci, aby někdy skončil, ale svět se točí dál a mně nezbývá, než se času podřídit. Nechci být součástí klubu Forever 27. Chci jít dál, s hrdostí, která je mi tak přirozená. Loučím se se starým já. Nové já už ví. Ví, jak na to. 

"Musíš do toho jít prsama," říkával můj dědeček. A měl pravdu. 

Jedeme dál. Hlavu vzhůru, všechno má svůj čas.

Cítit aneb trpět

Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.
--- Jaký si to uděláš, takový to máš. --- zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi při tom mrznou na jazyku.
Jsem vůbec dobrým člověkěm? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná - divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.
Cítím se jako tisíc poslepovaných střípků prázdné vázy, ve které kdysi uschla květina, Přestávám doufat a nechávám se unášet proudem nevyřčených slov.
Své sny budu snít dál a život odžívat tak jak doteď.
--- Trpělivost přináší růže. --- a já čekám na onen důvod. Důvod žít.

Neznamená to, že se chci zprovodit ze světa, znamená to jen to, že konečně můžu cítit a prožívat svoje obnažené pocity, které jsou přecitlivělé na jakékoliv podněty. Nechala jsem se unést kamsi pod tuto realitu a uznávám, není mi z toho moc dobře.
Možná je to dno mého já, kam jsem se musela potopit, abych pochopila, že se musím prostě přizpůsobit a potichu čekat na svůj ždibec štěstí... pak třeba vyplavu a tento svět bude krásným místem k bytí.

Dočkám se?

psychiatr sám sebou / sám sobě psychiatrem

Kouzelné pilulky mi dopřávají prožívat mé strasti s nehynoucím klidem v duši. Málokdy mne něco rozhodí natolik, abych musela sáhnout po Rivotrilu, léku na úzkost, který zabírá vcelku okamžitě. Je srandovní, že vždycky můžu sama rozhodnout, jestli ještě můžu takhle dál nebo naopak nemůžu vůbec. Mám ovšem brát jako selhání, když po takovém zázraku sáhnu?

S mým psychiatrem se často bavíme jako staří přátelé. Zná mě. Zná mě velice dobře a už ví, jak to mezi sebou máme. Občas nějaký ten fórek na odlehčení, občas se zmíní, že tu a tam si na mě vzpomene ve svém osobním životě. Máme to spolu prostě jasně dané. Vždy v pozitivním duchu a vždy odlehčeně, někdy možná trocha sarkasmu neuškodí, ale to bych to nebyla já. Stává se, že u něj v ordinaci strávím i několik desítek minut, přestože další horda pacientů se na něj netrpělivě klepe v čekárně.

I přes to, že mě tak dobře zná, nikdy si neodpustí otázky:

"Černé nebo ohrožující myšlenky?"

"Pocity pronásledovanosti?"

"Vidiny? Slyšiny?"

Vždycky odpovídám třikrát ne. Občas si říkám, co ty jeho otázky vlastně znamenají... 

Zná mě snad málo?

Byla bych sarkastická, i kdybych se chtěla zabít?

Jak vlastně poznám, že to, co vidím a slyším, není jen výplod mojí fantazie?

Už dlouho vím, že se mě na zmíněné otázky ptát nemusí, ale bojím se mu to říct. Třeba bych mu dopřála pocit, že něco není v pořádku. Nebo bych mu pokazila radost a to přece nikdo z nás nechce.

Does that make me crazy?

Blázníte?

Když se zblázníte, tak serotoniny a dopaminy stříkají všude kolem vašich mozkových neuronů. Je to lázeň štěstí a záplava nehynoucí radosti ze života, s obří kapkou dramatičnosti a velikou špetkou naděje, že se všechno obrátí jen v to nejlepší.
Nejdřív cítíte šílené pnutí. Energie, co už musí ven. Chcete ničit. Rozbíjet. Mlátit. Třískat. Rozstříknout zbytky barev po pokoji a taky ven z okna na chodník. Taky chcete vyhazovat věci z okna Rooseveltově ulici přímo nad Desertem. Tři kočky na vás nevěřícně čumí, když rozbíjíte vázu uprostřed kuchyně. Co teprv když necháte pootevřené dveře a stoupáte v botách, které jste si koupili jako boty, ve kterých chcete být pohřbení, s 12-ti centimetrovými podpatky vzhůru do nejvyššího patra domu.
Když se pak vydáte na cestu, nápisy v ulicích, poznávací značky aut, pouliční lampy, všechno na vás mluví, všechno vám udává směr přesně takový, jaký je pro vás psán ve hvězdách. Je to tak skvělý pocit. Dokonce se vám chodník zdá naboso měkký jako peřinka... jediná kapka vody z pet lahve s etiketou Kropla z Beskidu zažene i největší žízeň, co vás kdy potká... kolemjdoucí rozdělujete do dvou skupin - ti, co jsou skoro jako vaši staří známí a ti, ze kterých cítíte tak negativní energii, že se jim raději velkým obloukem vyhnete... hlasy ve vaší hlavě se průběžně dohadují, pak smiřují, pak polemizují, zase dohadují a dochází ke konsensu, když tu najednou je zase někdo z vnějšího světa rozhodí a oni si jako gumídci poskakují ve vaší mozkovně... zmatek, mixér... mixér ve vaší hlavě...
Pak vás ale stejně chytí, přistihnou při činu, máte mánii a tak to dál nejde. Ptají se na spoustu otázek a vaše myšlenky jsou tak promíchané (samozřejmě proto, že spolu souvisí), že odpovídáte nesouvisle pro ostatní. Oni si myslí, že jste blázen. Dívají se na vás tak. Vnímají vás tak. Ale jediné, co se vlastně děje, je to, že vašim myšlenkám prostě jen nerozumí. Nechápou vás. Protože ten svět vnímáte už jinak. Líp. Barvitěji. Krásněji. Procítěněji. Smysluplněji.
Krásná to zkušenost. Doporučuji.

Den Blbec

Každý to zažívá. Každý to má v sobě. Stejně se ty blbosti opakují, nestačí jediná zkušenost. Jakoby nám svět dával najevo, že máme být připraveni na nejhorší. Neustále.
Špatný moment, to je hračka, ale co teprve špatný den, který není složený z ničeho jiného, než ze samých špatných momentů. Už od ranního vstávání.
Ten den jsem skoro nespala. Záchvaty kašle mne pronásledovaly od chvíle, co jsem ulehla. Měla jsem práci zase na šestou, vstala jsem až se čtvrtým, tzv. záchranným, budíkem. Takže žádná sprcha, jen s kartáčkem v puse pobíhat po bytě a boty obouvat dříve než oblékat kalhoty. Make-up během minuty a vlasy upravit jen do té podoby, abych nevypadala jako ze Zkrocení zlé ženy.
Teď už jen rychle nasednout do auta a jet. Jenže. Auto nestartuje. Ani když ho pěkně poprosíte. A ani když mu nadáváte. Do práce tedy jedu městskou hromadnou.
Po cestě z tramvaje mi nefachčí zapalovač, takže ani ranní cígo si nedám. Fajn, co dál?
Do práce vcházím 15 minut po šesté, kde ihned po příchodu zjišťuji, že v kuchyni je jen a jen sám šéfkuchař, kuchařka na nemocenské, druhý kuchař zvrací. Oukej, dnes budu vařit já s šéfkuchařem, jak slibné.
Z práce odcházím zničená, kašlající a smrkající, dobíhám na první kolo přijímacího pohovoru do nové práce, který totálně poseru, aniž bych to tušila.
Po pohovoru si říkám, že už se mi vážně nic horšího stát nemůže. Na kafe s Jančou? Ano, všema deseti, jen ať už je klid.
V poklidu sedíme, je nám fajn, když tu Janča najednou civí na schody a pronese docela dramaticky: "No do prdele...", neotáčím se, jen periferně sleduji, kdo právě přišel. Prochází blonďatá čůza s kraťásky těsně pod zadek a kozačkama na podpatku. A za ní kdo jiný, než právě ten, co měl keců plná ústa a skutek utek. Srdce se mi divoce rozbušilo, ale hlava, ta zachovala klid. Zapálila jsem si cigaretu a usmívala se ironii tohoto dne.
Murphy se štěstím obrací v hrobě. Bylo by moc příjemné v tu chvíli zařvat pěkně od plic: "Píča!" a vyrvat pár blonďatých vlasů. Jenže moje civilizovanost mi dost brání.
S nemizícím sarkasticky zabarveným úsměvem odcházím domů. Ráno moudřejší večera třeba. Ale to si jen myslíte, neb usnout v danou chvíli je zase dost nadlidským úkonem. Nemůžete spát, obracíte se v posteli s myšlenkou "Co to kurva bylo za den?"
Jo, byl to den blbec. Ale taky to byl den, který mě nepoložil. Den, kdy jsem se nezhroutila. Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli. Díky, světe, víc takových dnů, víc takových důkazů, že mám sil dostatek.