Blázníte?

Když se zblázníte, tak serotoniny a dopaminy stříkají všude kolem vašich mozkových neuronů. Je to lázeň štěstí a záplava nehynoucí radosti ze života, s obří kapkou dramatičnosti a velikou špetkou naděje, že se všechno obrátí jen v to nejlepší.
Nejdřív cítíte šílené pnutí. Energie, co už musí ven. Chcete ničit. Rozbíjet. Mlátit. Třískat. Rozstříknout zbytky barev po pokoji a taky ven z okna na chodník. Taky chcete vyhazovat věci z okna Rooseveltově ulici přímo nad Desertem. Tři kočky na vás nevěřícně čumí, když rozbíjíte vázu uprostřed kuchyně. Co teprv když necháte pootevřené dveře a stoupáte v botách, které jste si koupili jako boty, ve kterých chcete být pohřbení, s 12-ti centimetrovými podpatky vzhůru do nejvyššího patra domu.
Když se pak vydáte na cestu, nápisy v ulicích, poznávací značky aut, pouliční lampy, všechno na vás mluví, všechno vám udává směr přesně takový, jaký je pro vás psán ve hvězdách. Je to tak skvělý pocit. Dokonce se vám chodník zdá naboso měkký jako peřinka... jediná kapka vody z pet lahve s etiketou Kropla z Beskidu zažene i největší žízeň, co vás kdy potká... kolemjdoucí rozdělujete do dvou skupin - ti, co jsou skoro jako vaši staří známí a ti, ze kterých cítíte tak negativní energii, že se jim raději velkým obloukem vyhnete... hlasy ve vaší hlavě se průběžně dohadují, pak smiřují, pak polemizují, zase dohadují a dochází ke konsensu, když tu najednou je zase někdo z vnějšího světa rozhodí a oni si jako gumídci poskakují ve vaší mozkovně... zmatek, mixér... mixér ve vaší hlavě...
Pak vás ale stejně chytí, přistihnou při činu, máte mánii a tak to dál nejde. Ptají se na spoustu otázek a vaše myšlenky jsou tak promíchané (samozřejmě proto, že spolu souvisí), že odpovídáte nesouvisle pro ostatní. Oni si myslí, že jste blázen. Dívají se na vás tak. Vnímají vás tak. Ale jediné, co se vlastně děje, je to, že vašim myšlenkám prostě jen nerozumí. Nechápou vás. Protože ten svět vnímáte už jinak. Líp. Barvitěji. Krásněji. Procítěněji. Smysluplněji.
Krásná to zkušenost. Doporučuji.

Den Blbec

Každý to zažívá. Každý to má v sobě. Stejně se ty blbosti opakují, nestačí jediná zkušenost. Jakoby nám svět dával najevo, že máme být připraveni na nejhorší. Neustále.
Špatný moment, to je hračka, ale co teprve špatný den, který není složený z ničeho jiného, než ze samých špatných momentů. Už od ranního vstávání.
Ten den jsem skoro nespala. Záchvaty kašle mne pronásledovaly od chvíle, co jsem ulehla. Měla jsem práci zase na šestou, vstala jsem až se čtvrtým, tzv. záchranným, budíkem. Takže žádná sprcha, jen s kartáčkem v puse pobíhat po bytě a boty obouvat dříve než oblékat kalhoty. Make-up během minuty a vlasy upravit jen do té podoby, abych nevypadala jako ze Zkrocení zlé ženy.
Teď už jen rychle nasednout do auta a jet. Jenže. Auto nestartuje. Ani když ho pěkně poprosíte. A ani když mu nadáváte. Do práce tedy jedu městskou hromadnou.
Po cestě z tramvaje mi nefachčí zapalovač, takže ani ranní cígo si nedám. Fajn, co dál?
Do práce vcházím 15 minut po šesté, kde ihned po příchodu zjišťuji, že v kuchyni je jen a jen sám šéfkuchař, kuchařka na nemocenské, druhý kuchař zvrací. Oukej, dnes budu vařit já s šéfkuchařem, jak slibné.
Z práce odcházím zničená, kašlající a smrkající, dobíhám na první kolo přijímacího pohovoru do nové práce, který totálně poseru, aniž bych to tušila.
Po pohovoru si říkám, že už se mi vážně nic horšího stát nemůže. Na kafe s Jančou? Ano, všema deseti, jen ať už je klid.
V poklidu sedíme, je nám fajn, když tu Janča najednou civí na schody a pronese docela dramaticky: "No do prdele...", neotáčím se, jen periferně sleduji, kdo právě přišel. Prochází blonďatá čůza s kraťásky těsně pod zadek a kozačkama na podpatku. A za ní kdo jiný, než právě ten, co měl keců plná ústa a skutek utek. Srdce se mi divoce rozbušilo, ale hlava, ta zachovala klid. Zapálila jsem si cigaretu a usmívala se ironii tohoto dne.
Murphy se štěstím obrací v hrobě. Bylo by moc příjemné v tu chvíli zařvat pěkně od plic: "Píča!" a vyrvat pár blonďatých vlasů. Jenže moje civilizovanost mi dost brání.
S nemizícím sarkasticky zabarveným úsměvem odcházím domů. Ráno moudřejší večera třeba. Ale to si jen myslíte, neb usnout v danou chvíli je zase dost nadlidským úkonem. Nemůžete spát, obracíte se v posteli s myšlenkou "Co to kurva bylo za den?"
Jo, byl to den blbec. Ale taky to byl den, který mě nepoložil. Den, kdy jsem se nezhroutila. Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli. Díky, světe, víc takových dnů, víc takových důkazů, že mám sil dostatek.