Už se blížil konec léta, ale já jsem stále věděla, že tímhle to nekončí... takhle to skončit nemůže, to je teprve začátek. Letošní léto mi dalo mnohé... teď už třeba vím, že přátelství je důležitější než principy. Nebo taky vím, že když moc tlačíš na pilu, víc to bolí. A taky mě tohle léto přesvědčilo, že happy end musí přijít sám od sebe. Že mu prostě nijak pomoct nedokážu.
Sedím v bytě a moje hlava je plná nápadů, myšlenek, hlasů, bludů. Dávám si brčko a cítím nehorázné napětí, které mě nejspíš každou chvíli roztrhá. Loučím se s kočkama, telefony nechávám doma, na kraťasy z roku 1987 a pestrobarevnou košili, co nosil můj brácha v šesti letech, oblíkám nádherný kabátek a obouvám své nejkrásnější boty na podpatku, co měří 12 centimetrů. Klíče nepotřebuju, nechci se vracet. No ale kdyby náhodou, nechávám otevřené dveře a rozvážným krokem stoupám naším domem. V nejvyšším patře klepám na dveře a ty mi otevírá krásný muž, je přesně můj typ, ale já cítím, že on není určen pro mě. Vím, že hledám někoho jiného... hledám totiž Ježíše.
"Boty nechej tady, dovedu tě k němu."
Doprovází mě k úpatí Špilberku, ale odtud už musím sama.
Nad hlavou mi plápolá upoutávka na noční běh a já už teď vím, že meškám na startu, i když můj životní závod byl už dávno odstartován. Rozbíhám se do kopce, běžím, seč mi síly stačí, zastavuju se až nahoře. Tam u vojenského hřbitova, tam to přeci znáte. Tisíce a tisíce stejných křížů, na nich jména vojáků, co tady hrdě zakončili své životy. Ne, vůbec to není halucinace, je to reflektovaná pravda v mojí hlavě.
Utíkám dál, z kopce dolů, kam mě nohy vedou. Únavou spočinu na místě, které jsem nikdy předtím nenavštívila. Lavička témeř v keři a od ní se rozbíhají čtyři pěšinky. Pán prochází kolem a říká: "Slečinko, vy to tady asi velice dobře znáte." ... v životě jsem tam nebyla...
Přicházím k prvnímu obydlí a slyším zvuky ze zahrady. Ach můj bože, tady to cítím tak intenzivně... to pnutí ve mně...
Procházím na zahradu a tam sedí dva kluci, koukaj na South Park, chlastaj vodku a hulí brčko. Balancujíc na lavičce se ptám, jestli se můžu připojit... kluci už mi nalívají vodku a podávají jointa. Nechápala jsem, proč se ksakru dívaj na takovou blbinu, opáčili, že asi neumím dost dobře anglicky, když mi to nepřijde vtipný. (Oujee, od tý doby mi South Park nevadí...)
Kalíme, bavíme se, řešíme, co s načatým večerem. Prý půjdeme tam, kde kalí Ježíš... COŽE? Tak jo, to jdu, toho hledám. Vyrážíme ze zahrady společně, ale dřív nebo později, už ani nevím, se naše cesty rozdělují. Odcházím tam, kam mě to nejvíc táhne. Bloudím ulicemi i neulicemi, i tam, kam normálně lidi nesmí. Lozím po stěnách, skáču z liány na liánu, až se konečně dostávám ke skleněným dveřím a tam na mě čeká pan vrátný: "Slečinko, to ale musíte vejš, tam už na vás čekaj, no pospěšte si!" a ukazuje na Petrov. V tu chvíli znovu začíná běh o život. Nikde však nenacházím to, co hledám. Ale nepřestávám. Když už to pomalu, ale jistě vzdávám a mířím na Zelňák... v tu chvíli ho vidím... vidím Ježíše... mého Ježíše.
Rozbíhám se za ním, skáču mu kolem krku a vyčerpaně šeptám: "Bála jsem se, že Tě už nenajdu"... "Ale našla. Pojď se mnou."
Přecházíme vlakové koleje a obklopeni industriální nádherou přijímáme ty nejvášnivější polibky jeden od druhého. Kolem projíždí vlak. Svítá. Uleháme do betonové postele a necháváme se unášet dál a hloubš a do jiné dimenze. Toto je ono. Toto je spojení. Toto je duchovní symfonie. Sex, na který do konce života nezapomenu. Dokonalost. Krása. Sex s Ježíšem. S mým Ježíšem.
... Ztratila jsem ho v davu, já kráva pitomá...
Odjíždím prvním vlakem. Bez jízdenky. Dostávám se do Hustopečí. Nacházím kostel. Zavřeno. Je den. Je mi zima. Nemám cigarety. Mám hlad. Hledám. Nenacházím.
Však já jsem konečně nalezená. Policejní auto mne odváží na stanici.
Zjišťuju, že jsem celostátně pohřešovaná.
Čekám na tátu. Přijede si pro mě. Pojedeme domů. Bude se mu Ježíš líbit?
Tři dny na to mě táta odvezl do nemocnice. Psychiatrické oddělení, 5. patro Vojenské nemocnice.
Doufám, že za mnou přijde On. Budu čekat...
