S mým psychiatrem se často bavíme jako staří přátelé. Zná mě. Zná mě velice dobře a už ví, jak to mezi sebou máme. Občas nějaký ten fórek na odlehčení, občas se zmíní, že tu a tam si na mě vzpomene ve svém osobním životě. Máme to spolu prostě jasně dané. Vždy v pozitivním duchu a vždy odlehčeně, někdy možná trocha sarkasmu neuškodí, ale to bych to nebyla já. Stává se, že u něj v ordinaci strávím i několik desítek minut, přestože další horda pacientů se na něj netrpělivě klepe v čekárně.
I přes to, že mě tak dobře zná, nikdy si neodpustí otázky:
"Černé nebo ohrožující myšlenky?"
"Pocity pronásledovanosti?"
"Vidiny? Slyšiny?"
Vždycky odpovídám třikrát ne. Občas si říkám, co ty jeho otázky vlastně znamenají...
Zná mě snad málo?
Byla bych sarkastická, i kdybych se chtěla zabít?
Jak vlastně poznám, že to, co vidím a slyším, není jen výplod mojí fantazie?
Už dlouho vím, že se mě na zmíněné otázky ptát nemusí, ale bojím se mu to říct. Třeba bych mu dopřála pocit, že něco není v pořádku. Nebo bych mu pokazila radost a to přece nikdo z nás nechce.
