Být normální je nuda. Buďme blázny dokud to jde!

"Vaše dcera trpí schizoafektivní poruchou," poznamenal můj psychiatr. "Tato nemoc se projevuje poruchami nálady. Střídají se dvě fáze; manická a depresivní. Dá se to tak do dvou let vyléčit psychofarmaky, v tomto případě antipsychotiky, antidepresivy a harmonizátory nálady. Kombinace této léčby zaručí, že Vaše dcera nebude mít výkyvy do ani jednoho z extrémů."

Máma na doktora zírá s pootevřenou pusou a se slzami v očích. A její největší strach se motá kolem odpovědi na jedinou otázku. "Pane doktore, bude Dorotka zase normální?"

Jenže co vlastně znamená normální? Normální Dorotka má pro moji mámu asi následující zásadní vlastnost: nehulí. Jenže taková já už od nepaměti nebyla. Prvního šluka jsem si dala v lesíku za fotbalovým hřištěm, kam jsem si jen odběhla od hry s panenkami Barbie. To mi zrovna začínala puberta provázená vzdorovitostí a nenávistí k těm, co mě počali.

Pravda, nehulila jsem od té doby nijak pravidelně, ale ve styku s trávou jsem už prostě zůstala. Nevím tedy, čím přesně myslí máma to sousloví "zase normální", když mě vlastně normální nezažila, protože člověk do 13-ti let se ani nedá brát v potaz, to je ještě děcko přeci.

Takže teď, když je mi těch sedmadvacet, bloumám, kde se asi tak nachází moje normálnost.

Posledních sedm let jsem uzdravována / oblbována meducínou, která chtě nechtě ovlivňuje moje chování, moji osobnost a v neposlední řadě můj život. Tudíž si moc normálně nepřipadám. Na druhou stranu pravdou je, že být příliš normální by ze mě udělalo jednoho z davu. A to já vlastně rozhodně nechci být. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. 

Právě ten zpackaně nenormální život mě dovedl tam, kde jsem teď. Jsem nenormální, nadosmrti. Prostě jiná, prostě blázen. 

Sorry, mami.

Stínová politika

Pouliční lampy hází tak pěkný stíny, že každou chvíli zpozoruju koutkem oka nějaké nové já v jiném světle. Vždy když blázním, všechny mé stíny jsou moje imaginární (?) já, které každé do jednoho představuje jinou Dorotku. Dorotka Idealistická, Dorotka Racionální, Dorotka Nejistá, Dorotka Romantická, Dorotka Kritická, Dorotka Sebejistá a jiné. Mnoho jich je a dohadují se. Doprovází mě doteď občas na mých nočních procházkách.

Kdesi v Černých Polích jsem si při jednom takovém procházkování dala dohromady pár myšlenek a vyšel mi z toho docela kvalitní závěr --- žádné pocity pronásledovanosti, na které se ten můj psychiatr stále vyptává, neexistují, jsou to přece jen odrazy mě samotné. Tudíž jediný, s kým já na tom světe bojuju, jsem jen a já sama, nikdo jiný přece ke mně není tak kritický, jako jsem já sama k sobě.

Temnější ulička mne zavedla k názoru, že na to asi už kašlu, abych si pořád něco vyčítala, prostě musím být tak nějak sama sebou a být spokojená, že jsem se dostala vlastně tak daleko za tak krátkou chvíli. Můžu na sebe být docela hrdá. Během jednoho roku po hospitalizaci jsem se postavila na vlastní nohy a dostala se na dobrou pracovní pozici. Prý to většinou blázni nedokážou. Prý nemají dostatek motivace a elánu do jakékoliv snahy. Tak jsem asi fakt dobrá nebo co. 

Spokojenost.

Mezi mými stíny vznikl konsenzus.