Díky své miniaturní osobnostní krizi, několika úzkostným okamžikům a pár panických atakám, jsem se zvládla ponořit hluboko do těch všech splašků, které v sobě mám, dusím, uchovávám (snad pro příští generace??). Starost o ně jsem vždy přenechávala budoucí Dori. Jenže teď to chci začít dělat jinak.
Nedávno se mě kamarád ptal, co mám momentálně za cíl. Vůbec jsem nevěděla, jak na to odpovědět. Po pár dnech přemítání a lehké nechuti k životu jsem dospěla k následujícímu:
Být tím, kým chci být. Sama sebou. Cítit se přitom skvěle. Zářit.
To znamená, že je přede mnou velký kus práce. Bude to bolet, protože musím sama sebe roztříštit, rozházet, protřídit, nepotřebného se zbavit (a to už definitivně), potřebné pěkně ošetřit a osvěžit a pak pěkně napasovat podle přeskládaného žebříčku hodnot do mého srdce, hlavy a života celkově, přesně tak, aby to všechno šlapalo lépe jak hodinky.
Ano, přiznávám, jsem v koncích. Je potřeba resetovat mé vlastní nastavení a na základě nových impulsů, jak zevnitř, tak zvenčí, se co nejvíce vynasnažit, aby tyto konce byly novými začátky.
Jen zářit, to přece nemůže být tak těžké – tolikrát v životě se mi to vedlo, tak proč ne teď a už napořád?
Držte mi pěsti, třeba se mi povede na sobě natolik zapracovat, že to prostě půjde. Jen to nechat plynout, mít trpělivost. Všechno má svůj happyend a pokud ne, tak to ještě nejspíš není konec.
