Život v čísle čtyři

Už je to čtyři měsíce, co jsem na tento blog nenapsala ani čárku. Né, že by nic nestálo za řeč, ba naopak. Jen mé blogové střevo mělo chvilku prázdniny.

Vždycky jsem si přála, aby v mém životě zavládla určitá rovnováha, a to ve čtyřech základních oblastech: pracovní, sociální, partnerské a osobní.

V pracovním životě jsem byla věčně nestálá a žádná práce mne nenaplňovala.
Od hospitalizace v roce 2014 mě, totálního asociála s jediným zbylým přítelem, čekaly těžké kroky k získání opravdových blízkých.
Poslední tři roky jsem se cítila jako bludička, která téměř nikomu neukáže cestu ke své holé duši.
K celkové spokojenosti opravdu daleko.


Mám novou, více než skvělou práci. Stala se ze mě peer konzultantka pro oblast práce v organizaci, která pomáhá duševně nemocným lidem. Jen pro vysvětlenou - "peer konzultant" je ten, kdo na základě vlastní zkušenosti pomáhá a radí lidem, kteří podobnou zkušenost právě prožívají. A "pro oblast práce" znamená, že rady se týkají převážně hledání, získání a udržení si pracovního místa. Jen aby bylo jasno... pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, je dle mého názoru velice smysluplné a naplňující, proto se s klidným srdcem odvažuji říct, že tato práce je mým dreamjobem.

Mám tři nejlepší přátele. Dohromady jsme tedy čtyři (vyslovuj "štýry").

Jedním z nich je můj partner. Nechci to zakřiknout, ale je nám teď fajn na čtvrtou.

Z těchto tří oblastí koneckonců vyplývá ta čtvrtá. Jsem díky tomu ráda na světě. Jsem šťastná.



--- Trpělivost přináší růže. --- a já čekám na onen důvod. Důvod žít.
(vyňato z příspěvku před půl rokem)


A tady ten důvod mám. Díky, světe!

Forever 27 Club

Jimi, Janis, Jim, Kurt a Amy. 

Všichni patří do klubu těch, kterým nikdy nebude víc jak 27 let.

To je vlastně docela sympatické - zůstat navždy mladým, netrápit se ve stáří a vlastně v nejlepším přestat. 

Bude mi 28 let.

Pravý čas na uspořádání života, priorit, žebříčku hodnot. Pravý čas na selekci přátel, které máte kolem sebe. Není totiž čas ztrácet čas.

Vždycky jsem věděla, že tento rok mého života bude tak trochu jiným rokem. Když jsem přála kdysi svému staršímu bratrovi k 27. narozeninám, už v tu dobu jsem věděla, že 27 není jen tak nějaké obyčejné číslo. Přála jsem mu, ať je ten rok opravdu rokem zlomovým, a přála jsem to i sama sobě.

Od svých 27. narozenin jsem čekala na hromy a blesky, ale i na celkové zklidnění a na uspořádání světa právě tak, jak má být.

A ejhle - je tomu opravdu tak.

Za pár týdnu nastupuji do nové práce, která je mým "dreamjobem" už dlouhá léta. Avšak zvládnu sama sebe ukočírovat tak, že budu dost dobrá? Nechci zklamat samu sebe, takových situací mám za sebou už až příliš.

Už je to nějaký ten pátek, co jsem zamilovaná. Sice jsem se zachovala sobecky, ale na své štěstí čekám už proklatě dlouho. Sice jsem za mrchu, ale můj psychiatr to řekl krásně: "Co takhle být šťastná mrcha?"

Stěhuji se. Z Brna na venkov. Bude to mít na mě dobrý vliv nebo se mimo město unudím k smrti? Doufám v první možnost. Budu mít klid, zahrádku, čas sama na sebe a na svého přítele. Těším se.

Zbavuji se nelítostně lidí, co nedělají mé duši žádné potěšení. Ale být sobecký v pravý čas není vůbec sobecké. Jsem sobecká snad poprvé za svůj "dospělácký" život a víte co? Je mi parádně. Zkuste to taky.

Považuji tento rok opravdu za rok zlomový. Sice nechci, aby někdy skončil, ale svět se točí dál a mně nezbývá, než se času podřídit. Nechci být součástí klubu Forever 27. Chci jít dál, s hrdostí, která je mi tak přirozená. Loučím se se starým já. Nové já už ví. Ví, jak na to. 

"Musíš do toho jít prsama," říkával můj dědeček. A měl pravdu. 

Jedeme dál. Hlavu vzhůru, všechno má svůj čas.

Cítit aneb trpět

Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.
--- Jaký si to uděláš, takový to máš. --- zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi při tom mrznou na jazyku.
Jsem vůbec dobrým člověkěm? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná - divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.
Cítím se jako tisíc poslepovaných střípků prázdné vázy, ve které kdysi uschla květina, Přestávám doufat a nechávám se unášet proudem nevyřčených slov.
Své sny budu snít dál a život odžívat tak jak doteď.
--- Trpělivost přináší růže. --- a já čekám na onen důvod. Důvod žít.

Neznamená to, že se chci zprovodit ze světa, znamená to jen to, že konečně můžu cítit a prožívat svoje obnažené pocity, které jsou přecitlivělé na jakékoliv podněty. Nechala jsem se unést kamsi pod tuto realitu a uznávám, není mi z toho moc dobře.
Možná je to dno mého já, kam jsem se musela potopit, abych pochopila, že se musím prostě přizpůsobit a potichu čekat na svůj ždibec štěstí... pak třeba vyplavu a tento svět bude krásným místem k bytí.

Dočkám se?