Liána duše

Slunce tenkrát svítílo jasněji než normálně. Měla jsem namířeno do Podnebí, když tu vidím chlapíka, kterého kolemjdoucí odbývají, tak se ptám, jestli potřebuje pomoc. S jiskrou v oku tak oslnivou, že mé srdce zaplesá, se na mne otáčí s prosbou, že potřebuje jíst a pít. Vůbec neváhám a beru ho s sebou. Už po cestě na něj začnu přímo blít všechny svoje zážitky a problémy mého současného života. Tento člověk mi opravdu naslouchá. Zvláštní.
Usedáme na zahrádce. U jídla nechce mluvit. Po jídle odcházím do kuřárny, on ještě dlouho pomaloučku a slastně polyká každé soustou a následně medituje a děkuje nevímkomu za ty dary.
Posléze přichází za mnou a prosí mne o cigaretu a něco na prda. Mám poslední zbytek tabáku a i hulení jen ždibec, nabízím vše do pléna. Povídáme si. O tom, jak je krásné dělit se i o to poslední. Jak je krásné nemyslet jen na sebe, ale zároveň se mít dostatečně rád a vidět se v tom správném světle. Taky o harmonii a rovnováze na světě. O tom, že všechno má svůj důvod.
Při dechberoucích debatách vytahuju kapesní zrcátko a upravuju se, načež mi zcela logicky vysvětluje, že tohle zrcátko už teď nebudu potřebovat, že už se vidím taková, jaká doopravdy jsem a tak jsem jedině dokonalá. Předávám mu své překrásné zrcátko, on si sedá vedle mě a otevírá svůj batoh, ze kterého vytahuje tabák. Cítím velice známou vůni. Ach, ten tabák voní naprosto stejně, jako cigarety, co jsem našla v bývalém tátově stole, když mi bylo 13 let... (btw táta u toho stolu seděl naposled, když mi bylo 5)
Míchá mi trochu svého tabáku do toho mého, děkuje mi a opouští prostory kavárny Podnebí i mého života. Už ani nevím, kolik těch cigaret jsem z toho ubalila a vykouřila, ale od té chvíle se začnou dít opravdu divné věci.

Přichází večer a s ním nechuť vylézt z útrob svého pokoje. Sedíme s Honzíkem a třema kočkama v okně na Rooseveltce, sledujeme ten uspěchaný život venku, odrazy zapadajícího slunka házejí zvláštní stíny... Brečím, že nikam nejdu, že mě žádný rozlučkový večírek stejně nevymaní z toho posranýho a nešťastnýho života. Jsem nespokojená v životě, který odžívám. Neužívám si ho ani trochu. Mektám, že chci odjet do Jižní Ameriky a žačít nový život díky poznání, díky Ayahuasce. Před pár dny jsem si dokonce zažádala o informace od kohosi, kdo zprostředkovává takové výlety. Prostě musím vyrazit a poznat smysl svého života...
Nakonec mě stejně Honzík ubombarduje argumentama a odcházíme spolu na párty... Musím uznat, že už při příchodu mnou projede nával energie tak silný, že se zcela oddaně odevzdávám víru zvaném "párty mód". Dáváme brčko, rozjíždíme tanečky, bavíme se královsky. Malinko mě rozptyluje zcela nedostupný Peter za barem. Líbí se mi. Už dlouho. Odmítl mě ale v podstatě dřív, než jsem se mu stačila vůbec vyznat z náklonnosti. Co už.
Už jsem dost mimo ze všech těch koláčků, co jsem snědla, a z brček, co jsem vyouřila. Hodina pokročila, už končí naše pártoška a já stále zůstávám s nadějí, že Peter třeba změní názor. Jenže pak... pak začíná hádka o ničem a zároveň o všem, utíkám dál skrz podnebské zázemí až do domu číslo 5 v ulici Údolní. Schodiště vedoucí nahoru mě velice láká, ale jsem tak unavená, že vstupuju do výtahu, chci jet nahoru, do nebe. Výtah zastavuje a já se snažím otevřít dveře. Nejde to. Je pět ráno, venku zpívají ptáci a já se snažím vyrazit dveře od výtahu. Ach můj bože, to jsem tady jako zavřená? To je jako nějaký vtip? Čeká mě nějaké překvapení? To jste pro mne někdo připravil? Že by Peter?
Mačkám všecny čudlíky, co najdu. Křičím. Řvu. Nadávám. Volám o pomoc. Uvědomuju si totiž docela brzy, že tohle není žádný joke. Jsem uvězněná ve výtahu, Peter je na mě nasranej, nejspíš už odešel domů. Nikdo mě nezachrání, musím se zachránit sama. Okolo šesté ráno jsem už vážně zoufalá. Začínám mlátit do skleněných dveří výtahu, silně, velice silně. Rozbíjím sklo, které je propletené dráty, vůbec nevím, kde se se mě ta síla vzala. Bolelo to, strašně to bolelo, ale to v tu chvíli bylo vedlejší. Chtěla jsem se dostat ven. Ven z toho prostoru, který má metr čtvereční. Mlátila jsem do skla, ječela jsem, kopala, křičela, všude byla krev a rozbité sklo. Nebrečela jsem, žádný smutek v tom nebyl, jen čistý vztek.
Konečně je sklo rozbité natolik, abych prostčila hlavu alespoň skrze mříže, které jsou za sklem. A konečně vidím, co mě dělí od záchrany. Visací zámek. Snažím se s ním lomcovat, ale je to úplně marné, je zamčený. Jak jinak.
Zoufalství přesahuje veškeré meze.
Slyším zpívat ptáky, vidím sluneční svit, cítím dokonce závan větru. Venku je přece tak krásně.
Najednou slyším hlasy. Hlasy? Jsou v mé hlavě nebo je to realita?
Zvoním zběsile na poplach, hlasy se blíží. Záchrana?
Z výtahu vidím, jak se otevírají dveře, vchází pan advokát. Ptá se, jestli jsem v pořádku a nabízí mi kávu, což s úsměvnou radostí přijímám. Volá správkyni domu, volá policii, volá servis výtahů. Moje záchrana se blíží... alespoň zdánlivě. Popíjím druhou kávu ve stále zamčeném výtahu, když v tom přichází správkyně domu, paní Nebeská. Má klíče v ruce, prosím ji, aby mi odemkla. Ona však odvětí, že neví, jestli mi odemčít může. Začínám propadat panice. Přichází policie. Letmý výslech, ale v zápětí přichází servisák, cosi udělá a křičí na mě, ať už zmáčknu ten čudlík. Konečně se výtah rozjíždí. Do nebe.
Je osm ráno, Podnebí právě otvírá, s pány policisty si dávám další kávičku, vyslýchají mě, nechávají mi dýchnout, alkoholu v krvi mám 0,0 promile. Podivují se nad tím, ale nakonec mě stejně nechávají jít, když si opíšou všechny iniciály. Odcházím domů. Konečně. Mé páteční ranní peklo je OVER!
Myslela jsem si v tu chvíli, že to nejšílenější v životě mám tímto za sebou. Ale to bylo jen zdání.
Následovala totiž (téměř okamžitě) Hořkosladká symfonie a tu už nic nepředčí.


PS: Myslíte si, že Ayahuasca se dá přijmout formou tabáku nebo jsem jen blázen?

Jaro v Paříži

Ztrácím se v krásných ulicích a neustále mi v hlavě zní v hlavě Dorotka Idealistická: "Ano. Tohle je město pro mě." Obědvám pod Eifellovkou sandwich z boulangerie, je jaro. I moje duše má nějakou jarní náladu.
Nedávno mi pro mě velice důležitá osoba promluvila do duše. Prý nic lepšího, než to, co už mě dávno potkalo, mě už potkat nemůže. A teď, když Paříž vdechla jaro i do mého ztuhlého srdce, se Nicolasovi koukám do studánkových očí a jako Dorotka Romantická povídám: "Řekni jen slovo a jsem schopná vše zahodit a prožít zbytek života s Tebou."
"Miluji Tě z celého srdce a vždy milovat budu," začínala krásně reakce na vyřčená slova... "ale být s Tebou nemůžu. Nechci už nikdy cítit hlubší emoce."
Slzy se kutálí proklatě rychle.
Cože?
Já zase dokážu něco cítit?
Vlastně radost. Mám emoce!
Vše špatné je přeci k nečemu dobré. Bohuželodík.