"Čas tak strašne divně plyne a já
stále nemohu uvěřit tomu všemu, co se událo. Každé ráno si
říkám, jestli to nebyl jen sen. Pak ale vše nasvědčuje tomu, že
krutá realita je to, co mi nedá spát. Někdy při vydechování
kouře z cigaret, kterých jsem za těch x let vykouřila nespočet,
přemýšlím o tom zatraceném životě.
Zrovna jsem dokouřila cígo u
otevřeného okna v bytě na Tučkově, v bytě, kterému se žádný
nemůže vyrovnat. Byt tak krásný, výborně řešený, s krbem,
rohovou vanou, myčkou, balkonem, v podstatě se vším, co by si
člověk mohl vůbec kdy přát, aniž by si dokázal připustit, že
je to vůbec v životě možné. Trávím zde svých posledních 7
dní, pak odejdu a už se nesmím nikdy ohlédnout. Nikdy.
Paní domácí nám vtloukala do hlavy:
nekuřte v bytě, žádné domácí mazlíčky a milujte se hlavně.
Asi to zakřikla, neb všechna tato pravidla byla dříve či později
porušena.
S Nicolasem jsem se rozešla vlastně
před pár dny, ale jakoby to byla celá věčnost od chvíle, co
jsme se naposledy objetím loučili. Chybí mi a vím, že já jemu
taktéž. Ale když jsem si uvědomila, že naše představy o
budoucnosti nejdou skloubit, bylo mi jasné, že pokud se nebudeme
oba snažit splnit svůj velký životní sen právě teď, za 10 let
bude příliš pozdě. Mohli bychom litovat, že jsme se až
podezřele jednoduše přizpůsobili někomu, koho sice milujeme, ale
změnil náš smysl života k nepoznání.
(...)
Zrovna jsem poslala e-mail Nicolasovi.
V tuto chvíli jsem totiž dle původního plánu měla být někde
nad oceánem na cestě do Los Angeles. Ale vzhledem k okolnostem tady
jen sedím, smutním až brečím a přemýšlím, že mnohem
jednodušší by bylo tohle všechno ukončit. Ale já sama sebe
(protože nikdo jiný to za mě neudělá) pořád utěšuju, že
jsem přeci silná holka, že to přece všechno zvládnu. Neustále
si říkám, že to pořád může být horší. A ono se to tak
bohužel děje, každou možnou chvíli, kdy se něco může posrat,
se tak taky stane.
Poslední dobou žiju pro ostatní,
zapomínám na sebe. A v těch momentech, kdy jsem sobcem největším,
mi to každý vyčte. Takže už nevím, jak na to. Jak na ten život
zpackanej. Jako kdybych si za to mohla sama, že se všechno tak
kazí, tak neřeknu ani bů. Ale ty okolnosti, které mi ovlivňují
život, jsou tak silné a ohromující, že se nestačím divit...
Každý máme svůj život, o který se
staráme, jak nejlíp můžeme, že. Já se snažím, seč mi síly
stačí, ale jsem na to SAMA. To mi rozhodně nepřidává. Síly
pomalu odcházejí s každým dalším poserem, co se mi stane.
Ještěže mám ty prášky, které mi asi zachraňují krk.
Antipsychotika, ustalovače nálady a léky na úzkosti. Každé ráno
si lupnu a čekám, kdy bude líp. Ale ono nikdy není líp, prostě
jen neumírám smutkem, držím se.
„Tonoucí se stébla chytá.“ …
ale kde najdu to stéblo?
Dnes je 25. prosince 2013. Už jen šest
hloupých dnů, aby mohl začít rok nový, lepší... Já jen
doufám, že se toho dožiju! Stojí to spoustu sil, které mi
docházejí. Je půl druhé, dnes jsem dvakrát blinkala a jakoby mi
to udělalo daleko lépe. Jako bych doopravdy ze sebe „vyblila“
všechno špatné. A je mi fajně.
(...)
Nicolas je pro mě nejcharakternějším
mužem, jakého jsem kdy stačila poznat. Tatínka nepočítám,
protože tatínci se prostě nepočítají... Nicolasova duše,
čistota sama, zastíněna starostmi, které jí přiváděl náš
vztah do jeho jinak bezstarostného života plného očekávání a
plánů a cílů splnitelných za každou cenu, byla ta příčina,
pro kterou jsem neváhala obětovat svou osobní jistotu, kterou mi
pohodlný vztah s Nikem byl poslední čtyři roky.
(...)
(...)
(...)
Co se děje teď v mém životě? Dnes?
26.4.2014 ve 4.56...? Děje se mi toho vlastně tolik, že je mi až
líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala.
Vídám se s Nicolasem. Ano, znovu. Dva
rozchody nestačily, teď jsme friends with benefits. No ale ne
ledajací, občas mi mezi řečí oznámí, že mě miluje. To je
docela čára přes rozpočet. To chceš? No vlastně ne, už jdi dál
a neohlížej se. Tvoje budoucnost je přece jinde, to sama víš.
Ale kde vlastně?"
