Zápisky blázna z Vojenské nemocnice, lP 2014

I love --- I hate ---
You & Me
Hey

Looking forward to visitors
Doors OPEN

Please come on in.
NOW!

Just a Hug
Kiss
Touch
and go...

Bon Voyage
Mesdames
&
Messieurs

Ciao
Zdáreček
Čauko
Zdarecáda
Nebo taky ne.
Hejsan Svejsan
Čágo bélo
Nebo jo?
Ou jee

Schody do nebe
Nebo směr peklo horoucí
Pod hladinou plaveme
Pod dnem ležíme
V jádru se kajeme.

Spát...?
nebo ano...
žít?
nebo nebuď.
Buď. Bůh.
Nebo taky ondatra.
Cha cha ble.

Alkohol nie.
Radšej spánek.
Tydli dydli tudy tam.
Kudy tudy kudy kam.
Tudy cesta nevede.

Znavena tělem.
Nemocná duší.
O celé ovzduší
lehčí.
A víc ni ťuk.
velkej hluk.
TICHO.
Bitte schön.

Mějme se.
Rádi. Jsme.
Jednota.
Nebo taky ne-e.
Pojďme vstříc
Sobě. Navzájem.

Nikdy více
Černovice.
bohulibě koukám.
Vidím PRD.
a krásu jako
BONUS.

xxx
ooo
Nádherňajs.
Moc tomu.
Kecy prdy beďary.

Dobrou
s
Kobrou
Zdarecáda
a
PUSS OCH KRAM.

Pa.
3,14
ňuf

call me maybe.
PLEASE!

OMG
WTF
No. 3

Miluju
Ježíše!

Tak víš o tom?
Že já Tě miluju?





eblebleble
a tak vůbec.

Umřeš
Sama
a
v
Zapomnění.
Voráčová


Loď
Ahoj
Hello
Sailor.
Where are you?

Come on in
Wait for it.
Legendary.



Let the sunshine IN!

hip
jděte
do
PRDELE


málem jsi mě stála život,
shoříš v pekle.

"Life is like a box of chocolates...

... You never know what you're gonna get."

Dnes jsem dostala nejen tuto bonboniéru, dostala jsem taky příležitost znovu se probudit. Vše se zdá být hezčí, než dřív. Uvědomění, že svět je vlastně krásné místo k bytí. Mám v podstatě vše potřebné k tomu, abych se mohla začít mít ráda, abych se sebou byla spokojená, abych žila svůj svět takový, jaký je --- svobodný.

Ne vždy jsem totiž měla možnost užívat si svobody. Už dvakrát za svůj relativně krátký život jsem strávila nějakou dobu mezi čtyřmi stěnami, uzamčená a ohraničená mřížemi. Psychiatrická léčebna Černovice v roce 2009 - dva a půl měsíce, psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice před rokem a půl na poetických 7 a půl týdne.

Obojí bylo dle mého psychiatra spuštěno kouřením narihuany. Možná to má něco do sebe. Jenže to rozhodně nestačí k tomu, aby se nemoc projevila. Tři různé faktory - genetické, vnější a vnitřní - působí na člověka tak silně v jeden okamžik, že prostě něco v hlavě přepne do maximalizovaného módu. Samotný moment zbláznění se však nejde zachytit. Trvá třeba několik týdnů, možná jen hodin. Ale kdo tohle ví? Když ne já?
Musím ale přiznat, že zbláznění se je moc krásná věc. Přála bych ji vlastně tak trochu každému, ale bez následků, to je pak pruda. Když se zblázníte, všechno je mnohem krásnější, výraznější, úžasnější, důležitější a životně nutné. Není to jen o tom, že cítíte, že se váš život láme právě tady a právě teď. Je to taky o tom, že se láme celý svět.
Obzvlášť podruhé jsem cítila velké spirituální splynutí okolního světa se sebou samou. Všechno bylo jak má být, až do chvíle "zatčení" do vězení jménem blázinec.

"Jak se cítíte?" ptá se mě doktorka při příjmu.
"Myšlenek je moc, mám v hlavě dokonalý mixér," odpovídám suše.
"Kolik hodin denně spíte?"
"0 až 18, podle potřeby."
"Kolik cigaret vykouříte za den?"
"0 až 40."
"Jak dlouho neberete prášky?"
"Od té doby, co se na mě šklebily," snažím se zavtípkovat. Nikdo na můj humor nereaguje.

Každopádně stavy při příjmu jsou úsměvné jen do té doby, než zjistíte, že si vás tu nechají... pak pěkně vyčůrat do zkumavky, dostat pekelnej oblbovák injekcí do zadku a hurá do léčení...

Teplákový mód

Blbej den asi. Neubráním se. Nebráním se. Zase jsem tam, jak obvykle. V teplákách. Nechci mezi lidi. Jsem doma. Sama. Zvládám? Nevím. Mám chuť si dát Rivotril a sklenku vína, usnout a probudit se do lepšího světa. Světa, ve kterém lidi neutíkají. Světa, kde spolu lidi komunikují a mají se rádi. Jenomže takový svět neexistuje.

Nevadí, mám Nohavicu, Rivotril a vidinu sladkého nevědomí v podobě spánku.

Dobrou noc.